ECLI:CZ:US:2014:2.US.415.13.1
sp. zn. II. ÚS 415/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 433/2012-724 a č. j. 25 Co 434/2012-727 ze dne 6. 12. 2012, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 216/2009-481 a č. j. 0 P 216/2009-642 ze dne 31. 5. 2012 a proti procesnímu postupu těchto soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 216/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i nápravy vadného procesního postupu jmenovaných soudů.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením, vedeným pod č. j. 0 P 216/2009-481, Obvodní soud pro Prahu 8 uložil stěžovateli zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, a to pro hrubě urážlivé podání stěžovatele, které měl soudu učinit dne 9. 11. 2011. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením, vedeným pod č. j. 25 Co 433/2012-724, tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, když odvolací námitky stěžovatele neshledal důvodnými.
Dále z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 0 P 216/2009-642 ze dne 31. 5. 2012, Ústavní soud zjistil, že jím byly zamítnuty návrhy stěžovatele na přerušení řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilou dcerou a na vyslovení neúčinnosti případně doručovaných písemností. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením, vedeným pod č. j. 25 Co 434/2012-727, tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, když odvolací námitky stěžovatele ani v tomto případě neshledal důvodnými.
Proti rozhodnutím obecných soudů a jejich procesnímu postupu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku postupu a rozhodovací činnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 byl hrubě dotčen na svých ústavně zaručených právech, neboť je mu po řadu let zcela znemožněn styk s jeho nezletilou dcerou, což je dle jeho názoru o to závažnější, kdy takový stav (zákaz styku stěžovatele a jeho dcery) je založen na předběžném opatření vydaném Obvodním soudem pro Prahu 8 č. j. 0 P 216/2009-187 ze dne 20. května 2010. Od května roku 2010 nebyla otázka styku stěžovatele a jeho dcery obecnými soudy rozhodnutím ve věci samé konečným způsobem vyřešena, soud ohledně této otázky zůstává v podstatě nečinným až dosud. Stěžovatel dále uvedl, že v rámci řízení namítal podjatost soudkyně Mgr. Ilony Benešové, která je přítelkyní právní zástupkyně matky nezletilé, advokátky a bývalé soudkyně JUDr. Lucie Trinkvitzové, a poukázal na jemu dostupné informace o vzájemných klientelistických vazbách těchto osob jako na skutečnost "pro řízení bezesporu zásadně významnou". Městský soud v Praze dle přesvědčení stěžovatele trpí nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 8, aniž by v řízení byla zkoumána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení jako nezbytná podmínka pro trvání předběžného opatření. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle a podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil a uvedeným obecným soudům uložil nepokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jim ve věci neprodleně konat.
Úvodem je třeba poznamenat, že Ústavní soud co do petitu návrhu vycházel z podání stěžovatele obsaženého toliko v podání ze dne 3. 3. 2014, neboť předchozí podání učiněná samotným stěžovatelem, resp. původním právním zástupcem trpěla vadami, k jejichž odstranění byl stěžovatel (právní zástupce) opakovaně vyzýván (srov. přípisy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2013 a 19. 2. 2014).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů v otázce uložení pořádkové pokuty, stěžovatel namítá především jejich nepřezkoumatelnost, resp. vytýká jim nedostatečné odůvodnění. Zde považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo reakcí na podání stěžovatele, v němž bez dalšího poukázal na údajně "trvalé vazby" příslušné soudkyně s kriminálním podsvětím, z falšování spisu a na její kontakty s advokátkou protistrany (matky), a to nevybíravým způsobem (kdy tuto advokátku pokládá za "obhájkyni zločince Radovana Krejčíře či jiných vrahů"), jakož i na tom, že tyto výhrady stěžovatel vznesl opakovaně již v minulosti, avšak jejich formulace v podání ze dne 9. 11. 2011 již dosáhla intenzity, pro kterou je třeba toto podání pokládat za urážku (nejde tedy o přístup stěžovatele ztělesněný ojedinělým podáním).
V tomto odůvodnění Ústavní soud nespatřuje žádné protiústavní prvky, přičemž žádného excesu se soud nedopustil ani v otázce stanovení výše zmíněné pořádkové sankce. Lze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že usnesení obvodního soudu stran uložení pořádkové pokuty není nepřezkoumatelné a že výše pokuty je přiměřená. Má-li pak stěžovatel za to, že soud nerozhodl o vznesené námitce podjatosti, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v té době bylo již o téže námitce podjatosti pravomocně rozhodnuto, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2012, na což městský soud také poukázal (srov. str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu), a proto za této situace nebyl odvolací soud povinen ani oprávněn přistoupit k věcnému projednání předmětné námitky podjatosti.
Pokud jde o rozhodnutí soudů, jimiž byly zamítnuty návrhy stěžovatele na přerušení řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilou dcerou a na vyslovení neúčinnosti případně doručovaných písemností, dlužno poznamenat, že stěžovatel tu zvláště městskému soudu vytýká skutečnost, že se řádně nevypořádal s namítanou místní nepříslušností Obvodního soudu pro Prahu 8 a s porušením práva na zákonného soudce s tím, že se soud "zcela nepřezkoumatelně omezil na pouhé konstatování, že rozhodoval soudce příslušného soudu, který byl správně obsazen". Jednak je třeba uvést, že posledně uvedenou argumentací stěžovatel ve skutečnosti uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž vyčerpání žaloby pro zmatečnost jako procesního prostředku k ochraně svého základního práva stěžovatel nedoložil. Ani k této námitce, ani k námitce místní nepříslušnosti by však beztak nebylo možno řádně přihlédnout, poněvadž byla uplatněna až v odvolacím řízení, stěžovatel tedy nevyužil procesní prostor, který se mu k přednesení zmíněných námitek nutně nabízel již v řízení před soudem prvé stolice, což ve svém důsledku znamená, že k nim nemůže přihlédnout ani Ústavní soud nyní v řízení o ústavní stížnosti.
Pokud pak jde o namítané průtahy řízení, dlužno podotknout, že stěžovatel byl přípisem Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 41 St 10/2014 ze dne 18. 2. 2014, vyrozuměn o přijetí jeho stížnosti na průtahy v řízení, avšak předseda Obvodního soudu pro Prahu 8 o stížnosti dosud nerozhodl (srov. str. 8 doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 3. 2014). Za daných okolností by se tak přezkum v otázce namítaných průtahů řízení ze strany Ústavního soudu ocitl v kontrapozici se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její materiální i formální dimenzí. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva (na spravedlivý proces) poskytuje, a proto i zde je nutné pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu