ECLI:CZ:US:2014:2.US.4191.12.1
sp. zn. II. ÚS 4191/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Vladimíra Černého, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2212/2012-218 ze dne 14. 8. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 445/2011-175 ze dne 22. 11. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 121/2010-103 ze dne 3. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal vrácení daru v hodnotě 140 000. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že po celou dobu řízení doručoval Obvodní soud pro Prahu 5 na jinou adresu, než na tu, kterou uvedl stěžovatel v rámci žaloby, což dle něj vedlo k situaci, že nebyl řádně informován o jednání, které bylo soudem nařízeno, tudíž se jej nemohl účastnit, čímž "byl soudem zbaven možnosti vyjádřit se k věci a rovněž být poučen soudem o tom, že neunáší břemeno důkazní". Stěžovatel se soudnímu řízení dle svých slov nevyhýbal, ale naopak označil adresu, na kterou mu měl soud doručovat, nicméně ten svévolně doručoval na adresu jinou. Stěžovatel dále namítl, že soud prvního stupně sice provedl všechny důkazní prostředky, které byly stranami navrženy, ale již dále nepostupoval tak, jak mu občanský soudní řád ukládá, zejména jej nepoučil o tom, že neunáší důkazní břemeno dle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., stejně jako jej nikterak nepoučil o možnosti překvalifikovat právní vztah mezi stranami dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. To vše za situace, kdy nebyl právně zastoupen, přičemž "se jedná o osobu, která je v současné době v tíživé životní situaci, kdy nemá domov". Odvolacímu soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a dovolacímu soudu skutečnost, že se jeho dovoláním odmítl věcně zabývat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku týkající se údajně vadného doručování stěžovateli, které ve svém důsledku mělo vést k neúčasti stěžovatele na jednání, je třeba konstatovat, že stěžovatel zde jednak nevyčerpal všechny procesní prostředky (resp. jejich řádné vyčerpání nedoložil), které mu právní řád k ochraně jeho základního práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a sice žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., podle kterého může touto žalobou účastník řízení napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné meritorní usnesení, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jednak tyto námitky, jak zjistil Ústavní soud z připojeného spisu obvodního soudu, nejsou opodstatněné, protože stěžovateli bylo nařízení ústního jednání řádně doručeno (viz pokyn kanceláři a doručenka na č. l. 90). O tom ostatně svědčí i jeho žádost o odročení jednání nařízeného na 3. 5. 2011 z důvodu potřeby dalšího studia spisu (č. l. 100), které nebylo vyhověno. Není pochybením obvodního soudu, pakliže se stěžovateli za těchto okolností nedostalo řádného poučení ve smyslu §118a o. s. ř., neboť tohoto poučení se účastníkovi řízení či jeho zástupci může dostat pouze na jednání, při provádění dokazování, nikoli ovšem jinou formou.
Ani námitce týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, poměrně obecně formulované, nemohl Ústavní soud přisvědčit. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s celkovou argumentací odvolacích námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí, když městský soud se s každou dílčí výhradou stěžovatele vypořádal zvlášť (str. 2 - 3 napadeného rozsudku soudu druhé stolice), byť ne vyčerpávajícím způsobem, což však s ohledem na výše nastíněné nepůsobí protiústavnost rozporovaného soudního rozhodnutí.
I výtky stěžovatele směřující proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem jsou nedůvodné. Sluší se zde poznamenat, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil, když ve vztahu k námitkám procesního charakteru stěžovatele odkázal na žalobu pro zmatečnost, ve vztahu k namítanému pochybení týkajícímu se absence poučení dle vzpomínaného ustanovení §118a o. s. ř. na to, že tyto otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takové odůvodnění odpovídá povaze a rozsahu dovolacího přezkumu podle dříve platné právní úpravy. Sluší se rovněž poznamenat, že dovolací soud nebyl dle aplikované právní úpravy dovolání povinen k jeho projednání nařizovat jednání, protože mu takový postup výslovně umožňovalo (a dle nové úpravy nadále umožňuje) ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř. Nelze tedy celkově dospět k závěru, že by se Nejvyšší soud bezdůvodně odmítl věcně zabývat podaným dovoláním.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu