ECLI:CZ:US:2014:2.US.589.13.1
sp. zn. II. ÚS 589/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marie Matějkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 35 Co 352/2012-90 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2012 č. j. 41 C 192/2011-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Obvodní soud pro Prahu 2 citovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 31 500 Kč s úroky z prodlení zamítl. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka vstoupila jako komanditistka do společnosti Joint Invest Action, k. s., do níž v této souvislosti vložila celkem 31 500 Kč, a to vklad 30 000 Kč a emisní ážio 1. 500 Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání komplementářů této společnosti pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 ve spojení s §248 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona (dále jen "tr. z."). Stěžovatelka v rámci tohoto řízení uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Trestní stíhání bylo usnesením ze dne 31. 3. 2008 podle §159a odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odloženo, neboť sdělení obvinění odporovalo zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. ř., v důsledku čehož nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. V roce 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., prohlášen konkurs, do nějž svou pohledávku přihlásila také stěžovatelka.
Stěžovatelka uplatnila u žalované nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaná stěžovatelce nevyhověla a ta podala žalobu. Obvodní soud v odůvodnění citovaného rozsudku zdůraznil, že žaloba není důvodná, neboť ke škodě došlo před zahájením trestního stíhání a nikoli v důsledku činnosti státu. V souvislosti s posouzením otázky předčasnosti žaloby soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, podle kterého nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Je proto na stěžovatelce, aby se uspokojení svého nároku domáhala na osobě, jejímž jednáním jí primárně měla být škoda způsobena. Stěžovatelka však občanskoprávní žalobu nepodala; současně však nelze předjímat ani výsledek adhezního řízení v rámci trestního řízení. Obvodní soud uzavřel s tím, že není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 č. j. 35 Co 352/2012-90 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud předně připomněl, že stěžovatelka přihlásila uvedenou pohledávku v konkursu na zmíněnou společnost, ta byla správcem konkursní podstaty uznána a konkursní řízení nebylo v době rozhodování soudu ukončeno. Soud odkázal na zjištěný skutkový stav, dále konstatoval, že za dané situace chybí jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody, neboť není zřejmé, zda a v jakém rozsahu bude pohledávka stěžovatelky (která je ostatně v obou řízeních pohledávkou totožnou) uspokojena. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 25 Cdo 471/2007, rozsudek ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010) a zdůraznil, že žaloba je i z tohoto pohledu předčasná. Odvolací soud uvedl, že za bezpředmětnou je nutno také považovat námitku stěžovatelky, že pohledávku nemohla uplatnit proti dlužníkovi po odložení věci v trestním řízení z důvodu promlčení, neboť je na dlužníkovi, zda ji uplatní, na soudu, zda ji bude akceptovat nebo bude postupovat podle §3 o. z. Městský soud konečně dovodil, že postupem soudu prvního stupně nebyl oslaben ani požadavek předvídatelnosti rozhodnutí.
III.
Stěžovatelka následně podala obsáhlou ústavní stížnost, v niž uvedla, že dokazování proběhlo v minimálním rozsahu a že škodu na státu uplatňuje proto, že na přímých škůdcích se náhrady domoci nemůže; to zavinil stát nesprávným úředním postupem. Nárok na náhradu škody je promlčený, neboť nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby (uplatněním nároku v trestním řízení), jež podle stěžovatelky de lege vůbec neprobíhalo (resp. nemohlo takový účinek způsobit) a stěžovatelka se jej již nemůže domáhat vůči škůdcům v občanskoprávním řízení. Je zároveň zcela zřejmé, že by stěžovatelčina pohledávka byla v trestním řízení nebo v řízení občanskoprávním přiznána. Stěžovatelce tedy nepochybně vznikla škoda, která byla přímo způsobena nesprávným úředním postupem; navíc se jedná o pohledávku odlišnou od té, které se domáhala vůči škůdcům v adhezním řízení. Stěžovatelka dále odkazuje na ústavní konotace souzené věci a judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavně zaručeného práva jednotlivce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soudy tedy pochybily navíc v tom, že relevantní zákonná ustanovení neinterpretovaly ústavně konformním způsobem.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V dané věci se civilní soudy vypořádaly se všemi relevantními námitkami a podrobně stěžovatelce vysvětlily, z jakého důvodu nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu za škodu. Soudy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dovodily, že mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost, pročež nebyla naplněna jedna z podmínek odpovědnosti státu. Stěžovatelka měla i přes ukončení trestního řízení nadále možnost domáhat se náhrady škody proti škůdcům (primárním dlužníkům) v občanskoprávním řízení.
Ústavní soud (navíc) chce v uvedených souvislostech zdůraznit, že již napadený rozsudek soudu prvního stupně vychází i z rozhodovacího důvodu, podle něhož škoda -jako jeden z komponentů tvořících základ objektivní odpovědnosti státu za škodu - musí být postavena najisto. V kontextu rozhodované záležitosti stěžovatelky je nutno konstatovat, že v době rozhodování soudu není možné jednoznačně určit výši škody, neboť pokud by byla stěžovatelka úspěšná v řízení konkursním, mělo by to za následek, že by jí předmětná částka byla vyplacena dvakrát. Jinak řečeno, v daném případě nejprve musí být rozhodnuto, zda a v jaké výši budou uspokojeny nároky stěžovatelky v jiném, dosud neskončeném konkursním řízení, přičemž teprve poté by bylo možno posuzovat, zda (vůbec) v té části, v níž její nároky případně uspokojeny nebudou, odpovídá stát za škodu, která stěžovatelce podle ní vznikla.
Takový výklad relevantního právního rámce není výrazem svévole a zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s právní praxí ani s doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); uvedenou interpretaci ostatně potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1804/2010), jemuž sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů primárně (ex lege) přísluší.
Popsaný důvod, jehož podstata je založena na realizaci ústavně konformní interpretace podústavního práva (srov. i shodný právní závěr obsažený v usnesení sp. zn. III. ÚS 2095/12), je sám o sobě podmínkou dostatečnou pro založení výroků rozhodnutí stěžovatelkou kritizovaných. V důsledku toho nelze tvrdit, že by - posuzováno pod aspektem ústavněprávní ochrany, a tudíž z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku - došlo k porušení základních práv stěžovatelky plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny. Reagovat za této situace na ostatní námitky v ústavní stížnosti obsažené by bylo, pro tento dostačující důvod, nadbytečné.
Ústavní soud současně podotýká, že s obdobnou argumentací v jejím užším či širším rozsahu se již setkal v souzených věcech dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž obdobných ústavních stížnostech v minulosti rozhodoval (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/12, III. ÚS 1950/12, II. ÚS 4245/12, II. ÚS 4484/12, III. ÚS 4074/12, III. ÚS 1772/13, III. ÚS 376/13). To je nepochybně dáno také tím, že všichni stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy logickým a ústavně konformním způsobem aplikovaly relevantní zákonná ustanovení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud pak nemá žádný důvod odchýlit se od vlastních názorů prezentovaných ve výše citovaných usneseních. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a zaujímá jiný právní názor, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu