ECLI:CZ:US:2014:3.US.1736.13.1
sp. zn. III. ÚS 1736/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 č. j. 4 Tdo 210/2013-28, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. 11 To 343/2012-664 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 4. 2012 č. j. 2 T 199/2010-604, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Benešově, jímž byl podle ustanovení §226 písm. d) tr. řádu zproštěn obžaloby s uložením ochranného sexuologického a neurologického léčení v ambulantní formě, usnesení Krajského soudu v Praze, rušící rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení ochranného sexuologického léčení, a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí zjevně neopodstatněného dovolání.
2. Stěžovatel označil napadená rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá, rozporná se zákonem a právem na spravedlivý proces. Zopakoval, že celé trestní řízení bylo poznamenáno procesními vadami, které nebyly odstraněny, a s námitkami v tomto směru vznesenými se obecné soudy řádně nevypořádaly. Stěžovatel s odkazem na svá podání a tvrzení uplatněná před obecnými soudy především namítl, že se nezúčastnil jednání nařízeného k projednání odvolání, aniž by se odvolací soud zabýval otázkou, zda se může veřejné zasedání bez jeho účasti konat (čl. 38 odst. 2 Listiny). Pokud jde o dokazování, stěžovatel namítl, že soud prvního stupně nepřipustil důkazy, které by mohly vyznít v jeho prospěch, a některé důkazy, které soud opatřil a vyzněly ve prospěch stěžovatele, soud ignoroval (např. ústavní znalecký posudek a výslech znalce Zvěřiny). Stěžovatel namítl, že již samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, neboť nebylo opřeno o žádný přímý důkaz, ale pouze o svědectví z doslechu, z jeho obsahu není zřejmé na základě jakých důkazů bylo trestní řízení zahájeno a není v něm zmíněna otázka úmyslu obviněného.
3. Stěžovatel zpochybnil postup dětské psycholožky PhDr. Anny Balatové v době, kdy ještě nebyla přibrána do řízení jako znalkyně, a poukázal na to, že o vznesené námitce podjatosti jmenované rozhodovala policie, ačkoli o ní mělo rozhodnout státní zastupitelství. S odkazem na odborné vyjádření jiného znalce z oboru dětské psychologie stěžovatel zpochybnil metody používané jmenovanou znalkyní a namítl, že nevzala v úvahu některé okolnosti související se zdravotním stavem nezletilé Jany M. (jedná se o pseudonym) v den jejího stomatologického vyšetření.
4. Stěžovatel dále namítl, že výslech Jany M. byl proveden až s velkým časovým odstupem, přestože obhajoba žádala výslech jako neodkladný úkon, negativně se dle jeho názoru projevilo odmítnutí návrhu na provedení revizního posudku z oboru dětské psychologie, posudku o hodnověrnosti matky nezletilé, na provedení rekonstrukce, výslechu policistů provádějících ohledání místa činu, nebyla zpřístupněna jistá část zdravotnické dokumentace nezletilé.
5. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ponechal v platnosti výrok rozsudku soudu prvního stupně o nařízené ochranné neurologické léčbě, aniž by její nařízení bylo jakkoliv odůvodněno. Uvedl, že pro nařízení ochranného opatření je základní podmínkou to, že pobyt pachatele na svobodě musí být nebezpečný pro společnost. Stěžovatel zdůraznil, že i přes vážné zdravotní nedostatky, nebylo v řízení prokázáno, že by se jednání kladeného mu za vinu za posledních 40 let své praxe kdy dopustil a nebylo prokázáno, že by se takového jednání dopustil (či dostal se do takového duševního stavu) v době více než tří let, po kterou trvalo trestní stíhání. O nebezpečnosti jeho osoby pro společnost nehovoří ani znalecké posudky, jejichž znalecké zkoumání bylo vždy směrováno do doby, kdy se měl předmětného jednání dopustit. I podle znalců postačovalo, aby byl stěžovatel soustavně sledován neurologem ve formě ambulantní, a proto nebylo třeba nařizovat léčbu ochrannou jako výsledek trestního řízení.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obžaloba ve věci nezletilé Jany M. byla vystavěna na šesti tvrzeních. Stěžovatel je zpochybnil a podrobně rozvedl, které z nich považuje za rozporné s provedenými důkazy a které jsou naopak důkazně zcela nepodložené, případně založené na nehodnověrné výpovědi matky nezletilé. Ve vztahu k nezletilým sourozencům V. (jedná se o pseudonym) stěžovatel poukázal na rozpory v jejich výpovědích, absenci důkazů, které by prokázaly jeho vinu, kterou zásadně odmítl. Stěžovatel opakovaně zmínil povrchní a neodborný znalecký posudek znalkyně Balatové, který sehrál negativní úlohu.
7. Okresní soud v Benešově ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 8. 2013 odkázal na obsah trestního spisu, zejména protokoly o hlavním líčení, který dostatečně dokumentuje průběh provedeného dokazování a úvahy z něj vyplývající, jež soud vedly k rozhodnutí vyjádřenému v ústavní stížností napadeném rozsudku. Okresní soud nesdílel tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost představuje pouze rekapitulaci již uplatněné obhajoby, se kterou se soudy všech tří stupňů vypořádaly.
8. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 22. 7. 2013 konstatoval, že své stanovisko k věci vyjádřil v rozhodnutí o odvolání a nepovažuje za potřebné je dále komentovat a rozebírat. Za nesmyslné označil tvrzení, že soud druhého stupně nerozhodl o celém odvolání, a odmítl, že by veřejné zasedání proběhlo nezákonně v nepřítomnosti stěžovatele. K této námitce Krajský soud v Praze uvedl, že stěžovatel nebyl předvoláván, takže jeho účast na veřejném zasedání nutná nebyla. Stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, o odročení nežádal ani on ani jeho obhájce. Ten na dotaz soudu, zda se stěžovatel dostaví či nikoliv, odpověděl negativně s tím, že se stěžovatel necítí dobře, a proti rozhodnutí soudu, že věc bude projednána v nepřítomnosti stěžovatele, žádnou námitku nevznesl.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 31. 7. 2013 uvedl, že dovolání stěžovatele odmítl, neboť jeho dovolací námitky byly neopodstatněné, což rozvedl podrobně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. V replice ze dne 17. 6. 2014 stěžovatel reagoval na vyjádření Krajského soudu v Praze s konstatováním, že jím soud jen potvrdil, jak je velmi obtížné dobrat se spravedlivého a úplného hodnocení důkazů. Stěžovatel poukázal na to, že při ústním odůvodnění rozhodnutí soud v podstatě sdělil jen to, že "tomu děvčeti věří" (pozn. ÚS šlo o výpověď nezletilé Jany M.) a zcela pominul, že v jiných bodech nezletilá, stejně jako její matka, prokazatelně nemluvila pravdu, soud se též nezmínil o tom, že výpovědi dětí V. se vzájemně vylučovaly a že existovaly i další důkazy (ať již přímé či nepřímé), které vylučovaly relevantnost verze přijaté soudy. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ho soudy považovaly za předem vinného bez ohledu na to, jaké důkazy svědčící v jeho prospěch budou v průběhu řízení provedeny. V jejich postupu zcela absentovala zásada "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného", neboť soudy si vystačily pouze s výpovědí nezletilé, která byla ve své výpovědi ovlivňována a instruována svými rodiči, navíc celé statě její výpovědi jsou smyšlené, vyvrácené jinými důkazy. S tím se obecné soudy odmítly vyrovnat, odmítaly hodnotit důkazy ve všech souvislostech a nehodnotily věc ve prospěch obžalovaného. Pokud by tak učinily, zprostily by stěžovatele obžaloby proto, že se skutek nestal. Stěžovatel zopakoval, že k jednání kladenému mu za vinu nikdy nedošlo.
K vyjádřením Okresního soudu v Benešově a Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že neobsahují nic než konstatování jak rozhodly.
II.
11. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 199/2010, Ústavní soud ověřil tyto skutečnosti.
12. Stěžovatel byl obviněn a posléze obžalován ze spáchání zvlášť závažného trestného zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit na svém pracovišti v nemocnici v Benešově dne 24. 2. 2010 v blíže nezjištěné době od 10.30 do 11.00 hod na nezletilé Jany M. a téhož dne v době kolem 13. hod. na nezletilých Daně V. a Petrovi V. (jedná se o pseudonymy), jednáním podrobně popsaným v obžalobě. Stěžovatel od počátku popíral, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil a tvrdil, že šlo o vykonstruované obvinění. Připustil, že v předmětný den všechny tři nezletilé vyšetřil ve své ordinaci, kategoricky však odmítl, že je za účelem dalšího vyšetření odvedl do jiné místnosti a choval se k nim způsobem popsaným v obžalobě.
13. Trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestného činu proti Janě M. bylo zahájeno dne 2. 3. 2010 (č. l. 147). Nezletilá vypovídala dne 21. 5. 2010 za přítomnosti svého otce, zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí, dětské psycholožky PhDr. Anny Balatové, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově, obhájce obviněného stěžovatele a dalších osob. Výslech byl veden v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce měl možnost sledovat její přímou výpověď a položil jí jednu otázku, kterou zodpověděla [č.l. 227-257 (249)].
14. Trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestného činu proti sourozencům V. bylo zahájeno dne 13. 7. 2010 (č. l. 159). Nezletilí vypovídali dne 2. 3. 2010 (č. l. 111) za přítomnosti policejní komisařky, soudkyně Okresního soudu v Benešově, zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově a dětské psycholožky PhDr. Anny Balatové; výslech byl veden v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. řádu a výpovědi byly pořízeny jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Stěžovatel či jeho obhájce nebyli o výslechu nezletilých vyrozuměni. Stěžovatel tak neměl možnost sledovat přímou výpověď nezletilých sourozenců V. a případně jim klást otázky. Tuto možnost neměl ani v hlavním líčení dne 15. 6. 2011, ve kterém byly protokoly o výslechu všech tří nezletilých přečteny s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu (č. l. 472).
15. Okresní soud v Benešově po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se skutek, tak jak byl popsán v obžalobě, stal a že jednání obžalovaného vykazuje znaky zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Při svém rozhodování se soud opřel zejména o výpovědi nezletilých dětí a dále o výpovědi jejich matek, výpovědi svědků, znalecké posudky zaměřené jak k osobám nezletilých, tak i k osobě obžalovaného, a listinné důkazy; specifikovat jednotlivé důkazy a blíže rozvádět jejich obsah na tomto místě netřeba, neboť jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a účastníkům řízení jsou známy. Na základě vyjádření znalců Okresní soud v Benešově, veden zásadou in dubio pro reo, zprostil stěžovatele obžaloby, neboť dospěl k závěru, že nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný, a uložil mu podle ustanovení §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné sexuologické a neurologické léčení.
16. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze nepřisvědčil, neboť měl za to, že jednání obžalovaného bylo prokázáno jak po objektivní tak i subjektivní stránce trestného činu. Krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o uložení ochranného sexuologického léčení, protože neshledal, že by pro uložení tohoto druhu léčení byly splněny zákonné podmínky.
17. Dovolání stěžovatele opírající se o důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), j), k) a l) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je-li namítáno porušení práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, Ústavní soud posuzuje vytýkané konkrétní vady nebo nesprávnosti, k nimž v průběhu řízení došlo, ve vztahu k celému soudnímu řízení, včetně jejich reálné možnosti promítnout se do jeho výsledku (srov. např. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06, N 89/45 SbNU 303). Nepředstavuje-li určitý procesní nedostatek vážné ohrožení spravedlivého procesu nebo není-li tento nedostatek způsobilý vzbudit pochybnosti o věcné správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudu o vině a trestu stěžovatele, není dán ani dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 15. března 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Uvedené se uplatní i v případě namítaných pochybení orgánů činných v trestním řízení při zaopatřování důkazů a jejich následném hodnocení. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takovéto rozhodnutí za rozporné s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
20. Projednávanou ústavní stížností není napadeno "klasické" rozhodnutí o vině a trestu, neboť stěžovatel byl obžaloby zproštěn pro nedostatek trestní odpovědnosti v důsledku nepříčetnosti. Ústavní soud se však ústavní stížností zabýval, neboť stěžovatelových základních práv by se nepochybně dotklo, byl-li by zproštěn obžaloby z důvodu pro něho příznivějšího.
21. Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. Podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově, verifikovaného soudem odvolacím, byl skutkový děj bezpečně prokázán a obhajoba stěžovatele vyvrácena především výpověďmi nezletilých dětí pořízenými v přípravném řízení. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení, zda tyto výpovědi, představující jediný přímý a původní důkaz proti stěžovateli, byly pořízeny ústavně konformním způsobem.
III.a
23. Z trestního spisu vyplynulo, že nezletilá Jana M. vypovídala po zahájení trestního stíhání stěžovatele za přítomnosti policejní komisařky, svého otce, zmocněnce, zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí, psycholožky PhDr. Anny Balatové, okresní státní zástupkyně, obhájce obviněného stěžovatele a dalšího policejního komisaře (č.l. 227). Výslech byl veden v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce měl možnost sledovat její přímou výpověď a položil jí jednu otázku, kterou zodpověděla. Okresní soud nevyhověl návrhu obhajoby na výslech nezletilé v hlavním líčení a protokol o jejím výslechu přečetl s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu. I přes námitku nevěrohodnosti nezletilé soud její výpovědi uvěřil s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru dětské psychologie a obsah výpovědi znalkyně PhDr. Anny Balatové v hlavním líčení dne 15. 6. 2011 (č.l. 471). Okresní soud dále provedl další důkazy, které považoval za významné pro objasnění skutkového stavu věci (vyslechl matku nezletilé, další svědky, přečetl listinné důkazy); tyto důkazy a jejich obsah netřeba na tomto místě blíže specifikovat, neboť jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a účastníkům řízení jsou známy.
24. Pro účely ústavně právního přezkumu postačí konstatovat, že soud provedené důkazy přiměřeným způsobem zhodnotil, vzájemně je konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání skutku. Rozsah dokazování je zcela v pravomoci obecných soudů a pouze v případech tzv. opomenutých důkazů jde o pochybení, které může založit zásah Ústavního soudu. Jde zejména o případy, kdy návrh na provedení konkrétního důkazu obecný soud zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje tím, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci k takovému pochybení nedošlo, neboť Okresní soud v Benešově považoval výsledky znaleckého zkoumání nezletilé Jany M. za logicky zapadající do provedeného dokazování a neshledal tak důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. Soud rovněž reagoval na obhajobou tvrzené chyby znaleckého zkoumání a vypořádal se i s faktickými námitkami obhajoby k dřívější činnosti PhDr. Balatové pro Policii Středočeského kraje a jejím projevem při výslechu nezletilé Daně V. K odvolacím námitkám v tomto směru vzneseným Krajský soud v Praze potvrdil úplnost dokazování s tím, že se skutek stal tak, jako ho popsala obžaloba a jak ho zjistil soud prvního stupně s jedinou výhradou, a to že nezletilé děti byly z ordinace odváděny pod záminkou rentgenu zubů. V této souvislosti krajský soud vyložil, jak nahlížel na výpověď matky Jany M. a dalších svědků a jak se vypořádal s argumentem obhajoby o absenci biologických stop poškozených na lehátku v lékařském pokoji.
III.b
25. Z trestního spisu dále vyplynulo, že výpověď sourozenců V. byla pořízena jako neodkladný a neopakovatelný úkon dne 2. 3. 2010 v dopoledních hodinách (č.l. 111a násl.). Nezletilí vypovídali za přítomnosti policejní komisařky, soudkyně Okresního soudu v Benešově, zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí, okresní státní zástupkyně a dětské psycholožky PhDr. Anny Balatové. Výslech byl veden v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel či jeho obhájce nebyli o výslechu nezletilých vyrozuměni, přestože policejní orgán zahájil dne 1. 3. 2010 na základě oznámení otce nezletilých dětí vůči stěžovateli úkony trestního řízení; toho pozval k podání vysvětlení k trestnímu oznámení ve věci Dany V. tentýž den, kdy pořizoval výpověď nezletilých V. Stěžovatel tak neměl možnost sledovat přímou výpověď nezletilých a případně jim klást otázky a takovou možnost neměl ani v hlavním líčení, kde byl protokol o jejich výslechu přečten s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu. Z uvedeného je zřejmé, že práva obhajoby vůči nezletilým svědkům byla výrazně omezena a Ústavní soud se zabýval posouzením, zda toto omezení může být tolerováno a v jakém rozsahu.
26. K omezení práv obhajoby při výslechu svědka provedeného jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil opakovaně, v nálezu sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21) tak učinil v případě osoby, jejíž odsouzení pro skutek, obsahující nejméně čtyři deliktní jednání, bylo zčásti založeno výlučně (tj. při absenci jakýchkoliv dalších i nepřímých důkazů) na svědectví nezletilé poškozené, vůči které byla obhajoba stěžovatele výrazně omezena bez jakékoliv kompenzace, a zčásti na svědectví a dalších nepřímých důkazech, vůči nimž práva obhajoby omezena nebyla. Ústavní soud v takových případech bere v úvahu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu (srov. věc Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997, věc Lüdi proti Švýcarsku, 1992). Podle Evropského soudu však lze za jistých okolností považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. věc P. S. proti Německu, 2001).
27. V projednávané věci se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, které umožnily vyslechnout nezletilé sourozence V. formou neodkladného úkonu a jejich výpověď v hlavním líčení pouze přečíst. Jde o postup, který lze v okolnostech daného případu považovat za striktně nezbytný. Na druhé straně však nelze nevidět, že práva obhajoby byla výrazně omezena, neboť stěžovatel neměl v žádném stádiu trestního stíhání ani minimální možnost sledovat přímou výpověď nezletilých svědků a klást jim otázky [např. formou audiovizuálního záznamu zachycujícího výslech poškozených provedený policií (srov. věc S. N. proti Švédsku)].
28. Ústavní soud však vzal v úvahu, že stěžovatel byl z jednání kladeného mu za vinu usvědčován nejen na základě výpovědí sourozenců V., kteří vypovídali v jeho neprospěch, ale i jinými důkazy - Okresní soud v Benešově vyslechl matku poškozených a další svědky, vzal v úvahu znalecký posudek k osobám dětí a věrohodnosti jejich výpovědí a provedl i další důkazy. Ty pak přiměřeně podrobně popsal, vyhodnotil a na jejich základě dospěl ke zjištění, že skutek, tak jak byl prezentován v obžalobě, se stal a že ho spáchal stěžovatel. Ústavní soud má za to, že toto zjištění bylo dostatečně podloženo řádně provedenými a vyhodnocenými důkazy a že potíže způsobené obhajobě při výslechu nezletilých dětí V., které představovaly jediný přímý důkaz, byly dostatečným způsobem kompenzovány následným postupem soudu při provádění dalších (nepřímých) důkazů.
III.c
29. Ústavní soud též ověřil, že námitkou podjatosti znalkyně Balatové vznesenou stěžovatelem v přípravném řízení se v rámci přezkumu postupu policejního orgánu zabývala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově, která je dne 4. 6. 2010 neshledala relevantními (č. l. 333) a do jisté míry na ně reagoval i Okresní soud v Benešově v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud stěžovatel namítl, že se jmenovaná účastnila výslechu nezletilé M.(resp. dvou výslechů, první se však nepodařilo technicky zaznamenat) v době, kdy ještě nebyla soudem přibrána do řízení jako znalkyně, Ústavní soud uvádí, že přítomnost dětského psychologa u výslechu dítěte není nezákonná, natož neústavní.
30. Skutečností je, že žádné z napadených rozhodnutí nereagovalo na opakované výtky obhajoby, že výslech nezletilé M. nebyl proveden neodkladně, ale až s několikatýdenním odstupem. Tato námitka má jisté racionální opodstatnění, nicméně v rámci skončeného trestního řízení je třeba na ni nahlížet tak, že důvodnost vyřčeného obvinění byla předmětem hodnocení orgánů činných v trestním řízení po celou dobu tohoto řízení a bylo na ni reagováno v konečném rozhodnutí (srov. též usnesení sp. zn. III.ÚS 1884/13 ze dne 13. 3. 2014).
31. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud konstatoval, že dokazování a zjišťování skutkového stavu, jak bylo popsáno v obžalobě, vedl soud způsobem, který lze považovat za ústavně konformní s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. Ústavní soud nepřisvědčil ani důvodnosti námitky stěžovatele o omezení práva na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť z trestního spisu ověřil, že stěžovatel byl (pouze) vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu podle ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu s dostatečným předstihem již dne 7. 9. 2012 (č. l. 648 verte). V situaci, kdy se na zasedání nedostavil, neomluvil se a nežádal odročení, obhajoba neměla námitky proti konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a nelze důvodně tvrdit, že jeho účast na zasedání byla nutná, nemohlo postupem Krajského soudu v Praze dojít k porušení záruk zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
33. K námitkám stěžovatele týkajících se prokázání subjektivní stránky trestného činu, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na závěry prezentované okresním i krajským soudem, které respektoval, neboť neshledal, že by byly v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním založeným na několika znaleckých posudcích. Shodně uvádí i k uložení ochranné neurologické léčby ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 tr. zákona s tím, že posouzením nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě jako podmínky pro uložení tohoto druhu ochranného léčení se zabýval Okresní soud v Benešově na základě výsledků znaleckého zkoumání ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatele a na základě vyjádření znalců. Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny Ústavní soud rovněž nepřisvědčil, neboť o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním zjištěním těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro zásah Ústavního soudu.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu