ECLI:CZ:US:2014:3.US.2474.12.1
sp. zn. III. ÚS 2474/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martiny Růžičkové, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, AK se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2012 č. j. 15 Co 166/2012-725 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2011 č. j. 11 C 313/2006-647, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a společnosti Dopravní zdravotnictví, a. s., se sídlem v Praze 2, Italská 560/37, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, AK JUDr. Pečený & part., sdružení advokátů, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 29. 6. 2012 se Martina Růžičková (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 562 540,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka původně navrhla odložit vykonatelnost výroků II a III rozsudku Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 12. 2011 č. j. 11 C 313/2006-647, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") ze dne 2. 5. 2012 č. j. 15 Co 166/2012-725. Z upřesnění petitu a dalších skutečností uvedených v replice k vyjádření k ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2014 (zejména ze skutečnosti, že stěžovatelka své náhradově nákladové povinnosti již splnila) plyne, že stěžovatelka svůj návrh na odložení vykonatelnosti vzala zpět.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 11 C 313/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou dne 25. 9. 2006 proti žalovaným 1) Dopravní zdravotnictví, a. s., se sídlem v Třinci a 2) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 562 540,50 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku zúžení tepny, které vedlo k projevům mrtvice, což mělo být podle stěžovatelky způsobeno rehabilitací prováděnou v zařízení vedlejšího účastníka.
Dne 1. 3. 2010 odvolací soud usnesením č. j. 15 Co 394/2009-401 rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 11 C 313/2006-335, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 12. 12. 2011 nalézací soud rozsudkem č. j. 11 C 313/2006-647 žalobu zamítl (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit 1. žalovanému ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 225 235,- Kč k rukám jeho právního zástupce a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice na náhradě nákladů řízení částku 56 420,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III).
Dne 2. 5. 2012 odvolací soud rozsudkem č. j. 15 Co 166/2012-725 k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 12. 2011 č. j. 11 C 313/2006-647 ve výroku I ve věci samé a ve výroku III o nákladech řízení státu, potvrdil (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta na náhradě nákladů řízení částku 112 617,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit 1. žalovanému na nákladech odvolacího řízení ve stanovené lhůtě k rukám advokáta částku 42 490,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným (výrok III).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že pokud nalézací soud na základě zhodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §142 odst. 1 obč. zákoníku, tedy absentuje-li příčinná souvislost mezi jednáním, které by bylo možno hodnotit jako postup contra legem artis (spočívající v samotném faktu provádění rehabilitace dne 6. 11. 2003), a mezi následkem, jímž bylo zdravotní postižení žalobkyně, pak důvodně žalobu zamítl.
Odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou, a s ohledem na enormní výši nákladů řízení, jejíž úhrada by pro žalobkyni znamenala vskutku neúměrnou zátěž, považoval za spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky snížení této náhrady za použití §150 o. s. ř. ve prospěch první žalované na jednu polovinu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Za zásadní porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka označila neprovedení důkazů v její prospěch (s odůvodněním, že se jednalo o odborné texty), včetně neprovedení revizního znaleckého posudku (za situace, kdy dle jejího názoru znalecké závěry z provedených znaleckých posudků, jejich doplňků a výpovědí znalců byly rozporné a nevedly k jednoznačnému závěru).
Stěžovatelka považovala odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož nešlo seznat rozhodovací důvody, za velmi stručné. Zásadně nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že polemika její právní zástupkyně vycházela pouze z toho, že měla zdravotnické vzdělání, a poukázala na konkrétní skutkové okolnosti svého zdravotního stavu tento mylný názor vyvracející.
Stěžovatelka v části VI ústavní stížnosti opakovala, že "neprovedení jí předložených důkazů a odmítnutí doplnit znalecký posudek řádně v těchto otázkách, případně provést revizní znalecký posudek, pak vedlo k tomu, že nebyla věc skutkově řádně objasněna a nebylo možné tedy dojít ke správnému právnímu posouzení a ke správnému a zákonnému rozhodnutí."
Stěžovatelka v částech VII a VIII ústavní stížnosti opakovaně polemizovala se způsobem, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy, popsala vývoj svého zdravotního stavu a uvedla svůj názor na příčinnou souvislost mezi prováděnou rehabilitací a mezi zhoršením zdravotního stavu.
V části IX ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí obou soudů o nákladech řízení bylo "v rozporu se zásadami obecné spravedlnosti, tak jak je chápána laiky." Byla toho názoru, že v jejím případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jak konstatoval již odvolací soud; přesto však s jeho rozhodnutím snížit náhradu nákladů na polovinu nesouhlasila a uvedla, že "není řádně odůvodněno a že ani takové snížení není vůči ní vzhledem k celkové situaci spravedlivé a adekvátní."
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnosti nepovažuje za důvodnou.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na ústavní stížností napadená rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že tyto soudy šetřily procesní práva účastníků. Dle jeho názoru porušení práva na spravedlivý proces nelze shledávat v tom, že nebyly prováděny důkazy tak dlouho, dokud některý nevyzněl zcela ve prospěch žalobkyně, jak se toho zcela zřejmě žalobkyně domáhala. Celý proces chápala právní zástupkyně žalobkyně jako odbornou polemiku se znalci v oboru medicínském. Tento způsob vedení řízení odvolací soud neakceptoval, vyjádřil to nejen v ústním odůvodňování rozsudku, ale prezentoval tento svůj názor již v předcházejícím kasačním usnesení. Úpornou snahu žalobkyně a její právní zástupkyně prosadit svůj subjektivní názor lze jistě chápat, lze však požadovat, aby tato snaha byla projevována korektním způsobem. Tvrzení, že soud i znalci jsou vůči žalobkyni nepřátelští na hranici podjatosti, je podle názoru odvolacího soudu naprosto nepodložené. Závěrem odvolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vedlejší účastník Dopravní zdravotnictví, a. s. se sídlem v Praze 2, ve vyjádření k ústavní stížnosti s argumentací stěžovatelky nesouhlasil, poukázal na skutečnost, že odvolací soud náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi snížil na jednu polovinu jejich zákonné výše podle §150 o. s. ř., a konstatoval, že se se stěžovatelkou dohodl na pravidelném splácení náhrady nákladů řízení; s návrhem na odložení vykonatelnosti vyjádřil nesouhlas a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice k vyjádření odvolacího soudu a vedlejšího účastníka uvedla, že na svých názorech uvedených již v ústavní stížnosti setrvává. Vyjádřila přesvědčení, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že její nárok by měl být dán, resp. nebylo vyloučeno s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, že by dán být neměl. Byla toho názoru, že některé důkazy nebyly provedeny, jak již uvedla v ústavní stížnosti, a že v jejím případě mělo být důkazní břemeno obrácené; v řízení prý došlo k vadnému hodnocení znaleckých posudků, jež nebyly hodnoceny v celém komplexu, a to včetně výpovědí znalců. Náklady řízení již plně uhradila i z půjček, nicméně s náhradově nákladovým výrokem napadených rozhodnutí stále nesouhlasí. Stěžovatelka uzavřela, že na své ústavní stížnosti setrvává a navrhla, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů, nedostatečným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, nesprávným hodnocením důkazů a vadným rozhodnutím o nákladech řízení.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces Ústavní soud obecně připomíná, že nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
K námitce týkající se nedostatků dokazování Ústavní soud obecně uvádí, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Odvolání stěžovatelky na č. l. 698 vyžádaného spisu námitku neprovedení důkazů včetně revizního znaleckého posudku v řízení před nalézacím soudem výslovně neobsahuje, a vznesení této námitky neplyne ani z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 2. 5. 2012 na č. l. 729 vyžádaného spisu. Z uvedeného tudíž plyne, že tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces z hlediska požadavku na řádné dokazování bylo zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dále připomíná, že k požadavkům spravedlivého procesu náleží i ten, aby odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Z tohoto pohledu Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo nedostatečné. Naopak je Ústavní soud toho názoru, že své výše uvedené právní závěry odvolací soud v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje a nelze je označit za "svévolné."
K nesouhlasu stěžovatelky s hodnocením důkazů a právním posouzením její civilní věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal.
Z hlediska opodstatněnosti námitek směřujících proti náhradově nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
V projednávaném případě stěžovatelka polemizovala s postupem odvolacího soudu, který za situace, kdy procesní výsledek sporu vyzněl v její neprospěch, nalézacím soudem jí uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému v částce 225 235,- Kč posoudil jako nepřiměřenou tvrdost, a z důvodů hodných zvláštního zřetele postupoval dle §150 o. s. ř. s tím, že uvedenou povinnost snížil na částku 112.617,- Kč. Nicméně ani za této situace stěžovatelka nebyla spokojena a v ústavní stížnosti tvrdila, že povinnost k náhradě nákladů řízení jí měla být "buď vůbec neukládána" nebo "měla být snížena na částku odpovídající majetkové situaci stěžovatelky." Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že žádné základní právo "na neuložení povinnosti hradit náklady v řízení úspěšnému účastníku" není ústavně zakotveno. Naopak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (srov. usnesení ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 794/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm uvedená rozhodnutí). Z uvedeného plyne, že i v této části nutno ústavní stížnost stěžovatelky posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu