ECLI:CZ:US:2014:3.US.320.14.1
sp. zn. III. ÚS 320/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, právně zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, 140 00 Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2013 č. j. 7 Tdo 804/2013-105 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013 sp. zn. 6 To 56/2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 8 odst. 2 a články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měl být v soudním řízení porušen článek 2 odst. 2 Listiny.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011 č. j. 45 T 7/2010-1795 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného uhradit poškozené společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově škodu ve výši 85.157.647,34 Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 6 To 56/2011 rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu pak znovu sám rozhodl tak, že obviněného po úpravě znění skutkové věty uznal vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému také povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., škodu ve výši 75.000.000,- Kč.
Proti tomuto v pořadí prvému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání. Usnesením ze dne 3. října 2012 Nejvyšší soud České republiky č. j. 7 Tdo 423/2012-I.-80 dovolání vyhověl, podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2011, a podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poté ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v Praze v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2013 sp. zn. 6 To 56/2011. Vrchní soud zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu prvoinstanční rozsudek a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, uložil mu stejný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem a pouze ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu snížil výši náhrady škody z původních 75.000.000,- Kč na 69.413.479,- Kč. Odvolací soud takto rozhodl poté, co v rozsahu uloženém Nejvyšším soudem doplnil dokazování ve veřejném zasedání, a po zhodnocení nově provedených důkazů dospěl k závěru, že u obviněného lze dovodit minimálně nedbalostní zavinění ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení pohledávky v celé výši a poškozenému vznikne škoda.
O dovolání obviněného rozhodl dovolací soud dne 16. října 2013 v pořadí druhým svým usnesením č. j. 7 Tdo 804/2013-105 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nyní projednávanou ústavní stížností je napadeno v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. března 2013 a v pořadí druhé rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. října 2013.
III.
Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že jako jednatel společnosti BENCALOR, s. r. o., IČ 25722387, odebral v roce 2005 pohonné hmoty od společnosti Unipetrol Rafinérie a. s. v celkové hodnotě 101.812.341,22 Kč, přičemž na základě sjednané výhrady vlastnictví podle ust. §445 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník") kupující společnost BENCALOR měla nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Obviněný však faktury ve lhůtách splatnosti ani nikdy později společnosti Unipetrol Rafinérie neuhradil. Odebrané pohonné hmoty obviněný prodal společnostem Frikon, s. r. o., World Servis, a. s. a Ekopetrol, s. r. o., za celkovou částku 109.680.681,- Kč. Takto získané finanční prostředky obviněný neoprávněně použil v období od 14. 12. 2005 do 5. 1. 2006 k nákupu celkem 1.360.000 ks akcií společnosti Tatneft se sídlem v Almetijevsku, Republika Tatarstan, od společnosti OOO LIRA, se sídlem v Moskvě, Ruská federace, jíž za akcie zaplatil celkem 113.560.000,- Kč. Nakoupené akcie společnosti Tatneft byly později nalezeny a policií zajištěny, ale v podstatě šlo o neprodejné bezcenné papíry nejasného původu.
Tímto jednáním způsobil obviněný společnosti Unipetrol Rafinérie a. s. škodu, která po odpočtu částky 16.654.694,- Kč, kterou insolvenční správce získal zpeněžením majetku společnosti BENCALOR, s. r. o. v rámci konkursu, činí částku 85.157.647,22 Kč.
IV.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve podrobně reprodukuje své námitky proti v pořadí druhému rozhodnutí Vrchního soudu, které uplatnil již ve svém druhém dovolání.
Poté stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto námitky, v nichž spatřuje "pochybení ústavněprávní intenzity":
* Nejvyšší soud tím, že odmítl jeho dovolání s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přestože rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013 č. j. 6 To 56/2011 prý zcela zjevně odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz), údajně porušil jeho práva garantovaná v článku 2 odst. 2, v článku 8 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a konečně i právo garantované článkem 38 odst. 2 Listiny;
* Nejvyšší soud prý interpretuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem, pokud dovodil, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání dle uvedeného ustanovení;
* Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze prý nerespektovaly nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 566/05 a chybně posoudily vliv zástavního práva na základní principy trestní odpovědnosti stěžovatele. Stěžovatel má za to, že i kdyby teoreticky bylo prokázáno, že měl tzv. odmítavý postoj k úhradě závazků vůči poškozené obchodní společnosti, nemohla by tato okolnost v daném případě zakládat jeho trestní odpovědnost ani za zločin podvodu, ani za zločin zpronevěry, a to právě s ohledem na existenci poskytnutých zástav, o kterých byl stěžovatel přesvědčen, že jsou dostačující a že svou hodnotou převyšují pohledávku poškozené společnosti. Stěžovatel tvrdí, že poskytl poškozené společnosti jako zástavu dva skladové areály, o jejichž hodnotách byl právem přesvědčen, že převyšují pohledávky poškozené za společností BENCALOR; nijak prý také nebránil poškozené společnosti ve zpeněžení zástav - naopak v zájmu posílení jejího právního postavení vyhověl požadavku poškozené a přistoupil k tomu, že podepsal uznání závazků ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti.
* Stěžovatel obecným soudům vytýká "svévolné hodnocení důkazů a porušení principu presumpce neviny". Nesouhlasí zejména s tím, jak dovolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí hodnotil znalecké posudky znalce Václava Myslíka, oceňujícího hodnotu nemovitostí; soud prý chybně vytkl znalci, že stanovil tzv. "cenu vyhláškovou", ačkoliv znalec sám vysvětlil, že určoval "cenu obvyklou", kterou se podle stěžovatelovy interpretace rozumí "cena tržní". Soudy prý nesprávně určily hodnotu dvou zastavených areálů v Hořovicích-Tlusticích a ve Vysokém Mýtě. Závěry znaleckého ústavu Proscon, jež hodnotu majetku společnosti BENCALOR orientačně určil částkou 17 až 41 milionů Kč, zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že tento ústav vycházel pouze z účetních údajů a nezkoumal tržní hodnotu oceňovaných nemovitostí, navíc nepřihlédl k hodnotě druhého areálu ve Vysokém Mýtě. Vadně a v neprospěch stěžovatele prý soudy posoudily také obsah dopisu realitní společnosti RAK CZ, s. r. o. ze dne 26. 6. 2005, přičemž opomenuly svědecky vyslechnout autora dopisu Ing. Jaroslava Novotného.
* Jako nepřípadnou označuje stěžovatel argumentaci obecných soudů o tom, že stěžovatelem vystavené směnky byly nekryté, protože stěžovatel nedisponoval dostatečným objemem finančních prostředků; tvrdí, že "předmětné směnky neměly s později poskytnutým zajištěním v podobě zástav nemovitostí nic společného" a dodává, že v obchodních vztazích "akceptace směnek v žádném případě nedeklaruje, že osoba směnečně zavázaná má v okamžiku podpisu směnky takový objem finančních prostředků, který by odpovídal směnečné sumě".
* Stěžovatel se domnívá, že tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání, nesplnil svou ústavní povinnost poskytnout ochranu základním právům a svobodám, jak ji vymezil nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04.
* Provedenými důkazy prý "nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty..., že skutek popsaný v obžalobě je trestným činem". Stěžovatel odsuzujícímu rozsudku zejména vytýká, že vadně posoudil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, tj. úmyslné zavinění. Argumentace obecných soudů o tom, že ohledně znaků kvalifikované skutkové podstaty postačuje zavinění nedbalostní, je prý vadná za situace, kdy se soudům nepodařilo prokázat úmyslné zavinění ani u základní skutkové podstaty.
* Konečně pak stěžovatel vytýká rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost. Tu spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku náležitě nezdůvodnil, proč považuje právní kvalifikaci, použitou původně nalézacím soudem (tj. "podvod"), za nesprávnou, a proč trestný čin kvalifikuje jako zpronevěru.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
VI.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Lze naopak zdůraznit, že obecné soudy vykládaly eventuální skutkové pochybnosti důsledně ve prospěch stěžovatele.
Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud připouští, že zejména ta skutečnost, že při opakovaném posuzování všemi stupni obecných soudů došlo ke změně právní kvalifikace trestného činu, poněkud znepřehlednila průběh trestního řízení. Také argumentace, použitá v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, se bohužel nevyznačuje přílišnou jazykovou vytříbeností. Jde však o vadu toliko formální, nedosahující ústavněprávní úrovně. Komplikovanost jazykového vyjádření vyplývá v této kauze spíše z komplikovanosti samotného skutkového stavu, ze složitosti trestné činnosti a ze složitosti důkazního stavu.
Většina námitek, uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, se týká interpretace podústavního práva (hmotného a procesního trestního práva), jež je výlučnou záležitostí obecných soudů. To se týká např. právní kvalifikace inkriminovaného skutku buď jako trestného činu podvodu nebo jako trestného činu zpronevěry. Obecnými soudy posléze použitá kvalifikace ("zpronevěra") je obhajitelná specifickými skutkovými okolnostmi případu, tj. sjednanou výhradou vlastnictví podle ust. §445 obchodního zákoníku, podle níž kupující společnost BENCALOR měla nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Jestliže obviněný použil celou částku 109.680.681,- Kč, utrženou za prodej pohonných hmot obchodním společnostem Frikon, s. r. o., World Servis, a. s. a Ekopetrol, s. r. o., na nákup bezcenných akcií bez souhlasu společnosti Unipetrol Rafinérie a. s., lze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle ust. §206 tr. zákoníku, neboť došlo k přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena, a ke způsobení na cizím majetku škody nikoliv nepatrné. Ústavnímu soudu, v souladu s jeho Ústavou vymezenou rolí, nepřísluší tuto právní kvalifikaci, použitou obecnými soudy, autoritativně přehodnocovat, a to ani v případě, kdyby s ní sám nesouhlasil; nicméně shledává, že taková právní kvalifikace nevykazuje žádné znaky extrémního excesu, který by bylo možno posuzovat jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
Při kvalifikaci inkriminovaného deliktu jako trestného činu zpronevěry, jež je z povahy věci úmyslným deliktem, jsou stěžovatelovy námitky, vytýkající soudům ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě údajně nejasné posouzení druhu zavinění (jako úmyslného nebo nedbalostního), irelevantní.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se důkladně zabývaly také posouzením otázky, zda a do jaké míry byla trestnost inkriminovaného jednání ovlivněna faktem, že stěžovatel poskytl jako záruku plnění obchodního závazku zástavu nemovitostmi. Vůči závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, nelze z ústavněprávních hledisek ničeho namítat a Ústavní soud na ně z důvodu stručnosti odkazuje.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné, protože prý námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení"), interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem. Ani tato námitka však není opodstatněná.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05).
Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu