ECLI:CZ:US:2014:3.US.328.14.1
sp. zn. III. ÚS 328/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Šustrem Ph.D., advokátem se sídlem Kleinerova 24, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 11. 2013 č. j. 7 Tdo 1209/2013-83, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 7 To 240/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 6 T 169/2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelova ústavní stížnost, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 1. 2014. Stěžovatel v ní uváděl, že je právně zastoupen Mgr. Janem Roubem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Accace Legal, s. r. o., Praha 4, Hvězdova 1716/2b; právní moc pro tohoto advokáta byla vystavena dne 22. 1. 2014.
Dne 2. 10. 2014 obdržel Ústavní soud další písemnost, označenou jako "doplnění ústavní stížnosti", k níž byla přiložena plná moc ze dne 16. 5. 2014, zmocňující k právnímu zastupování v řízení o ústavní stížnosti advokáta JUDr. Ladislava Šustra Ph.D. Podle ust. §29 zákona o Ústavním soudu stěžovatel "v téže věci může mít jen jednoho zástupce". Ústavní soud pokládá za rozhodující pro posouzení, který z označených dvou právních zástupců stěžovatele skutečně zastupuje, datum vystavení poslední plné moci, neboť lze předpokládat, že později učiněný úkon vyjadřuje skutečnou a aktuální zmocnitelovu vůli. Z tohoto důvodu je za stěžovatelova právního zástupce v řízení o ústavní stížnosti považován JUDr. Ladislav Šustr Ph.D.
Ústavní soud podotýká, že nemohl přihlédnout ke stěžovatelem sepsanému devítistránkovému podání, přiloženému k doplňku ústavní stížnosti zaslanému advokátem JUDr. Šustrem. Zákonem požadované povinné zastoupení advokátem sleduje jednoznačně ten cíl, aby komunikace s Ústavním soudem byla vedena na náležité formální a věcné úrovni; tento požadavek nemůže být nahrazen tím, že laické stěžovatelovo vyjádření bude přiloženo k advokátem vypravené písemnosti.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 6 T 169/2011, který si Ústavní soud vyžádal, z odůvodnění ústavní stížnosti a z rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 6 T 169/2011 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Trestná činnost po skutkové stránce spočívala (stručně řečeno) v tom, že obviněný v letech 2010 a 2011 prostřednictvím internetových inzertních zprostředkovatelských portálů nabízel k prodeji palivové a stavební dřevo, brikety, pelety a palubky, ačkoli tímto zbožím nedisponoval, po obdržení poptávky vystupoval vůči zákazníkům neoprávněně jménem skutečných jednatelů různých obchodních společností nebo pod smyšleným jménem jako jejich zaměstnanec, na základě elektronické nabídky a následně zaslané faktury vylákal od poškozených zálohu nebo celou kupní cenu nabízeného zboží, peníze si ponechal a zboží nedodal, a způsobil tak 170 poškozeným občanům celkovou škodu ve výši cca jeden a půl milionu Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 7 To 240/2012 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítnul.
Dovolání podané obviněným Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. 7 Tdo 1209/2013-83 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul, protože bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto námitky, v nichž spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu:
* v téže trestní věci prý na něho byly podány dvě identické obžaloby a to ve dnech 14. 12. 2011 a 20. 12. 2011; vzniká prý proto pochybnost, "kterou obžalobu Okresní soud v Litoměřicích tedy vlastně projednával?"; navrhovatel má za to, že jde o neodstranitelnou procesní vadu, kterou navíc nešlo v řízení před soudem odstranit a soud tak měl využít ustanovení §260 tr. řádu a vrátit věc do stadia přípravného řízení, aby žalobce podal řádně pouze jednu obžalobu s přiložením spisu a jeho příloh;
* ohledně tří skutků, uvedených ve výroku rozsudku pod body 41, 55 a 80 prý nebylo v hlavním líčení provedeno řádné dokazování, soud prý se spokojil přečtením úředních záznamů o podaném vysvětlení a nevyslechl svědky osobně, takže jim obviněný nemohl klást otázky;
* vyčíslení celkové škody v rozsudku prý je chybné, odvolací soud prý vadu neodstranil, ačkoliv obviněný v odvolání na chybu v součtu upozornil;
* obecné soudy údajně neprovedly některé důkazy, navrhované obviněným, aniž by náležitě vysvětlily, proč důkazním návrhům nevyhověly;
* provedené důkazy podle názoru stěžovatele obecné soudy vadně zhodnotily; důkazy prý netvoří logický řetězec, nepostačují k závěru o stěžovatelově vině; nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, jejíž respektování by muselo vést ke zprošťujícímu rozsudku;
* obecné soudy prý nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu (stěžovatel uvádí judikáty sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, IV. ÚS 216/04, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další; judikáty jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Lze naopak zdůraznit, že obecné soudy se všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Obecné soudy se náležitě vypořádaly i se stěžovatelovou námitkou, spatřující závadu trestního řízení v tom, že prý v jeho věci byly podány dvě obžaloby; ve skutečnosti se nic takového nestalo, neboť jeden z těchto úkonů byl pouhým vyrozuměním obviněného o podání obžaloby.
Většina námitek, uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, se týká hodnocení důkazů a interpretace podústavního práva (hmotného a procesního trestního práva), jež je výlučnou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné, protože prý námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání, interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem. Ani tato námitka však není opodstatněná.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05).
Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Nelze souhlasit se stěžovatelovým názorem, že obecné soudy nerespektovaly ve svých rozhodnutích judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelem citované judikáty byly založeny na skutkovém a právním základě, který je odlišný od nyní posuzované věci, a nelze je v ní aplikovat.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu