ECLI:CZ:US:2014:3.US.3389.14.1
sp. zn. III. ÚS 3389/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obce Dobřejovice, se sídlem Na Návsi 26, 251 01 Říčany, 2) obce Herink, se sídlem Do Višňovky 28, 251 00 Herink, 3) obce Modletice, se sídlem Modletice 6, 251 01 Říčany u Prahy, 4) Sdružení občanů okolí SOKP proti hluku z dopravy, se sídlem Mladíkov 406, 252 42 Jesenice, a 5) Daniely Zikmundové, všech zastoupených JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Příběnická 1908, 390 01 Tábor, směřující proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. 6. 2013, č. j. MHMP 333704/2013/ODA-01/Za, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2014, domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, kterým byl povolen zkušební provoz stavby "Silniční okruh kolem Prahy - Jihozápadní segment, úsek č. 512 D1- Jesenice - Vestec", neboť jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv na příznivé životní prostředí, na ochranu života a zdraví, na ochranu soukromí, do vlastnického práva a práva na samosprávu.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřili k podmínkám přípustnosti svého návrhu. Stěžovatelé, vědomi si toho, že nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, tvrdí, že naplňují podmínky stanovené v §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jednak dle názoru stěžovatelů jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, neboť se týká silničního okruhu kolem Prahy, který svým provozem zasahuje do ústavně zaručených práv více subjektů, než stěžovatelů. Řádově jde o tisíce občanů, kteří žijí v blízkosti této komunikace, což stěžovatelé dokládají počtem podpisů na petici vyzývající k řešení situace.
Dále stěžovatelé uvádějí, že dne 26. 8. 2013 podali žalobu proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, a to Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 A 162/2013-41, odmítl. O následně podané kasační stížnosti stěžovatelů proti citovanému usnesení městského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 4 As 157/2013, tak, že usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze od té doby neučinil žádný další úkon, přestože se jedná o spor ohledně rozhodnutí, které je platné, resp. zkušební provoz stavby je jím povolen pouze do 31. 12. 2015.
Podle stěžovatelů v celkovém součtu i s dalšími prostředky ochrany práv, uplatněnými v dané věci (stěžovatelé uvádějí vedle žaloby proti napadenému rozhodnutí rovněž např. žalobu na nečinnost krajské hygienické stanice či podnět Veřejnému ochránci práv), dochází ke značným průtahům v řízení, z nichž stěžovatelům může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, spočívající v nevratném poškození jejich zdraví nadměrným hlukem.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Zákon o Ústavním soudu dále stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna výše uvedená podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ani jedno z těchto ustanovení však nebylo možno na projednávanou věc aplikovat.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Přitom je zřejmé, že každou takovou výjimku je nutno interpretovat restriktivním, a nikoliv extenzivním způsobem. Pojem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (viz např. usnesení sp. zn. I. 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno, jež se týkají srovnatelné problematiky).
Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně je zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytnou podmínkou toho, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud totiž ve své činnosti respektuje princip sebeomezení (self restraint) a tedy i minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Za nežádoucí by proto bylo nutno považovat stav určité "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není pravomocně rozhodnuto [usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. To se stalo právě v souzené věci, neboť stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy zároveň - jak i sami uvádějí - podali proti v záhlaví označenému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy žalobu k Městskému soudu v Praze, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že napadené rozhodnutí tedy není konečné, neboť zde probíhá řízení před Městským soudem v Praze, v jehož důsledku by mohlo být toto rozhodnutí celé nebo zčásti zrušeno a nelze proto z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud dodává, že uvedené platí, i kdyby ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což s ohledem na výše uvedené již nepovažoval za nutné zkoumat.
Stěžovatelé se domáhali připuštění ústavní stížnosti opírajíce se rovněž o ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce [tj. povinnost vyčerpání všech procesních prostředků], jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
K tomuto ustanovení Ústavní soud především uvádí, že ke značným průtahům musí docházet v řízení o opravném prostředku v instančním postupu, nikoliv v řízení o prostředku k ochraně práva vůbec, jak má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 65/98 ze dne 9. 4. 1998 (U 28/10 SbNU 443)]. Proto tvrzení stěžovatelů, že značné průtahy nespatřují v délce jednotlivých kroků veřejné správy či soudů, nýbrž v jejich celkovém součtu (stěžovatelé uvádějí vedle žaloby proti napadenému rozhodnutí rovněž např. žalobu na nečinnost krajské hygienické stanice či podnět Veřejnému ochránci práv), není v daném ohledu relevantní. Podmínky dané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to již v zákonném znaku "řízení o podaném opravném prostředku" nejsou proto v tvrzení stěžovatelů dány.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu nelze použít. Jsou tedy splněny podmínky ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud se tak splněním dalších podmínek pro meritorní přezkum ústavní stížnosti již nemusel zabývat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ze shora uvedených důvodů se nemůže věcně zabývat ani návrhem stěžovatelů na zrušení metodického návodu ministerstva zdravotnictví - hlavního hygienika České republiky, pro hodnocení hluku v chráněném venkovním prostoru staveb, ze dne 1. 11. 2010, č. j. 62545/2010-OVZ-32.3-1.11.2010.
Ve světle shora uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tím je odmítnut též návrh stěžovatelů, aby Magistrát hl. m. Prahy nahradil stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem, neboť ústavní stížnost nebyla způsobilá k meritornímu projednání.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení v záhlaví uvedeného nařízení vlády, jedná se o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu