ECLI:CZ:US:2014:3.US.3466.13.1
sp. zn. III. ÚS 3466/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Michalem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolínská 661/4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 402/2013-27 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2013 č. j. 4 PP 60/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Okresní soud v Nymburce shora uvedeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let s odůvodněním, že stěžovatel splňuje dvě ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (výkon více jak poloviny uloženého trestu odnětí svobody a prokázání polepšení), nikoli již třetí (předpoklad, že nadále povede řádný život). Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl, když se se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně v určujícím směru ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na jeho "subjektivním hodnocení" (tj. nápravě), nýbrž na "objektivních skutečnostech" (spáchání dvou trestných činů), což již "nedokáže změnit, i kdyby se snažil sebevíc nebo ačkoli by prokázal maximální nápravu". Uvádí, že na předchozí trestný čin se vztahuje amnestie, v důsledku čehož se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, resp. jeho trest je zahlazen; podle jeho názoru není ani přípustné, aby mu soudy vytýkaly při žádosti o podmíněné propuštění spáchání toho konkrétního trestného činu, pro který aktuálně vykonává trest odnětí svobody.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10); zde Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, a k němuž se nelze uchylovat "automaticky", ale teprve po důkladném zhodnocení zákonem stanovených podmínek. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto smyslu význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Takové očekávání musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení osobnosti odsouzeného a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, II. ÚS 715/04 a IV. ÚS 70/09).
Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se uskutečňuje při odsouzení, zatímco dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda byly zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody splněny či nikoli, především záležitostí posouzení příslušného obecného soudu.
Výklad rozhodné podmínky, tedy otázka, zda lze očekávat, že odsouzený "v budoucnu povede řádný život" (§88 odst. 1 tr. zákoníku), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 590/09).
O takovou situaci - navzdory očekávání stěžovatele - v posuzované věci nejde.
Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad (opak stěžovatel ani nenaznačuje), a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 tr. řádu).
Stěžovateli je sice možno přisvědčit potud, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, N 90/61 SbNU 405, a Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 960), současně je mu avšak třeba připomenout, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10 ze dne 12. 1. 2012 a popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 29/62, R 10/1963).
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily zejména tak, že stěžovatel "byl již ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a svým chováním dosáhl podmíněného propuštění", avšak "důvěru, že povede řádný život, zklamal tím, že se ve zkušební době dopustil další trestné činnosti", přičemž "namísto nápravy se stupňovala závažnost jeho trestné činnosti" a "jeho následné odsouzení vedlo k rozhodnutí, že trest odnětí svobody vykoná". Dovodily rovněž, že k zahlazenému odsouzení lze přihlédnout při hodnocení osoby odsouzeného, jmenovitě co do dispozic k trestné činnosti.
Ústavnímu soudu se přísluší soustředit ke konstatování, že tyto závěry vybočením z akceptovatelných interpretačních standardů ("zjevným omylem" či jiným excesem) nejsou, a s výkladovou libovůlí je spojovat nelze (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 N 219/39 SbNU 323 a usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010). Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí pouze důvody, jež dle jeho názoru obecné soudy při jeho žádosti o podmíněné odsouzení v potaz brát neměly, nepředkládá však další důvody, na jejichž základě by jeho žádosti vyhověno být mělo, resp. - z hledisek práva ústavního - neuvádí žádné skutečnosti, jež by obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti svévolně v úvahu nevzaly. Je pak namístě připomenout, že samotné chování odsouzeného ve výkonu trestu postačující podmínku jeho podmíněného propuštění nepředstavuje.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu