ECLI:CZ:US:2014:3.US.3660.14.1
sp. zn. III. ÚS 3660/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti SQR LEXPORT s. r. o. se sídlem Lidická 330, 735 91 Bohumín - Nový Bohumín, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2012 č. j. 7 Cmo 62/2011-185 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010 č. j. 29 Cm 159/2008-117, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2014, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozsudků pro údajné porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obecné soudy podle názoru stěžovatelky porušily výše označená ustanovení Listiny tím, že nerespektovaly smluvní volnost účastníků, na věc aplikovaly i nesprávné zákonné ustanovení (§292 odst. 2 obchodního zákoníku) a v důsledku tohoto pochybení dospěly k nesprávnému právnímu názoru o promlčení stěžovatelkou uplatněného nároku na zaplacení částky 11 800 000,- Kč s příslušenstvím, kterého se domáhala proti žalované společnosti SKANSKA a. s. (dále jen "žalovaná").
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obou obecných soudů, že pokud se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody z ušlého zisku z nesplněné smlouvy o budoucí smlouvě (smlouvy o budoucím nájmu nebytových prostor uzavřené dne 9. 11. 2005), byl žalovaný nárok promlčený, jak namítala žalovaná, neboť délku promlčecí doby bylo nutné posuzovat podle ustanovení §292 odst. 2 obchodního zákoníku, nikoli podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Obecné soudy nerespektovaly dohodu smluvních stran o režimu občanského zákoníku pro vztah založený smlouvou o budoucí smlouvě, jak to umožňuje ustanovení §263 odst. 1 obchodního zákoníku. I když oba obecné soudy konstatovaly, že smluvní strany sjednaly režim občanského zákoníku, jímž se má řídit smlouva o budoucí smlouvě, dospěly prý k chybnému závěru, že takové dispozitivní ujednání je absolutně neplatné, nevzaly prý v úvahu argumentaci stěžovatelky i obsah judikatury týkající se aplikace §263 odst. 1 obchodního zákoníku (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1477/2006, 20 Cdo 1527/2009, 23 Cdo 4924/2009, 32 Odo 553/2003).
Citací několika rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05, ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 691/04) se stěžovatelka snaží prokázat oprávněnost svého tvrzení, že je projevem autonomní vůle smluvních stran, jestliže si podnikatelské subjekty dohodnou, že jejich závazkový vztah se bude řídit občanským zákoníkem, přičemž "§263 obchodního zákoníku bez jakéhokoli omezení umožňuje odchýlit se od kogentních a základních ustanovení obchodního zákoníku".
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2010 č. j. 29 Cm 159/2008-117 zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 11 800 000,- Kč s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2012 č. j. 7 Cmo 62/2011-185 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a konstatoval, že žalobkyně se domáhala úhrady výše označené částky z titulu náhrady škody z ušlého zisku z neuzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory za období od prosince 2006 do září 2016. V nebytových prostorách hodlala právní předchůdkyně žalobkyně provozovat restauraci a jídelnu s předpokládaným měsíčním ziskem 100 000,- Kč. Dne 9. 11. 2005 uzavřeli účastníci řízení smlouvu o budoucím nájmu nebytových prostor, v níž se dohodli, že do 30. 9. 2006 uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor, kterou však žalovaná po výzvě žalobkyně dopisem ze dne 16. 10. 2006 odmítla uzavřít.
Odvolací soud se při svém rozhodování zaměřil na zkoumání, jestli v projednávané věci je možné aplikovat ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku a dospěl v této souvislosti k závěru, že smlouva o budoucím nájmu nebytových prostor byla uzavřena mezi podnikateli a v rámci jejich podnikatelské činnosti. Protože se od ustanovení §261 obchodního zákoníku nelze odchýlit ani v případě žalobkyní zdůrazňované smluvní volnosti, nelze příslušná ustanovení občanského zákoníku na smlouvu o uzavření smlouvy budoucí aplikovat. Odvolací soud uzavřel, že žalovanou vznesená námitka promlčení uplatněného nároku byla učiněna po právu, neboť žalobkyně podala žalobu u soudu až po marném uplynutí promlčecí lhůty.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2014 č. j. 32 Cdo 3300/2014-232 tak, že je odmítl [§243b odst. 5 ve spojení s ustanovením §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012].
III.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, které je podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") posledním procesním prostředkem, který zákon o Ústavním soudu stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní soud vzal však v úvahu, že Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný před 1. 1. 2013. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se opíralo o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Posouzení právní otázky zásadního významu, předestřené stěžovatelkou v dovolání, bylo závislé na uvážení dovolacího soudu. Skutečnost, že usnesení o odmítnutí dovolání nebylo ústavní stížností napadeno, proto nemá vliv na možnost stěžovatelky napadnout předcházející rozhodnutí obou obecných soudů ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale je významná potud, že se Ústavní soud tímto rozhodnutím nemohl zabývat.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nenahrazuje hodnocení důkazů obecnými soudy, tedy skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41) a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají svoji činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech. Je tomu tak tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné intepretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud rovněž ve své dosavadní rozhodovací praxi jednoznačně dal najevo, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavě právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95).
V nyní projednávané věci Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích práv zaručených Listinou, neboť žádná z výše uvedených ústavněprávních pochybení v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, z jakých důkazů tyto soudu v projednávané věci vycházely, jak je hodnotily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jaké právní závěry z nich vyvodily. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky, přičemž srozumitelně a logicky vysvětlil, proč se smlouvy uzavírané mezi podnikateli, které se týkají jejich podnikatelské činnosti (tuto skutečnost ostatně stěžovatelka nerozporovala), i když jsou jako smluvní typ upraveny v tehdy platném zákoně č. 40/1964 Sb. občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemohou řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, a to ani v případě, že se tak smluvní strany dohodly.
Ústavní soud se skutkově obdobnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 4. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2028/11, přičemž aproboval závěr odvolacího soudu, že dohodou účastníků závazkového vztahu nelze vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit občanským zákoníkem. Na správnosti tohoto závěru nehodlá Ústavní soud nic měnit ani v nyní projednávané věci.
Jakkoli Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že respektuje autonomii vůle, specificky ztělesněnou v autonomii smluvní, která smluvním stranám poskytuje jistou volnost při utváření obsahu smluvních ujednání, je tato smluvní autonomie omezena charakterem rámce, v němž se tyto smluvní vztahy odehrávají. Hodnocení a výklad smluvních ujednání je přitom záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal v souvislosti s tvrzeným porušením čl. 36 Listiny v rovině právního posouzení žádný důvod ke svému zásahu, neboť z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek jde o pouhou polemiku s právním závěrem obou obecných soudů, která svým obsahem úrovně porušení ústavnosti nedosahuje.
Porušení záruk uvedených v čl. 2 odst. 3 Listiny by se stěžovatelka mohla dovolat pouze v případě, že by prokázala porušení svých procesních práv ve smyslu čl. 36 Listiny. To se jí však v projednávané věci prokázat nepodařilo.
Ústavní soud proto ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu