ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3300.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3300/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SQR LEXPORT s. r. o. , se sídlem v Bohumíně – Novém Bohumíně, Lidická 330, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 28660013, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované Skanska a. s. , se sídlem v Praze 4 - Chodově, Líbalova 1/2348, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o zaplacení částky 11,800.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 159/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2012, č. j. 7 Cmo 62/2011-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010, č. j. 29 Cm 159/2008-117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 11,800.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody - zisku ušlého v důsledku neuzavření nájemní smlouvy podle smlouvy o budoucím nájmu nebytových prostor), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že dosud nebylo vyřešeno, „jaký způsob odchýlení se od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu §263 odstavec 1 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014, dále též jen „obch. zák.“) je správný, případně jaký způsob je nesprávný“.
Dovolatelka tu právní otázku, jež by mohla být judikatorně vyřešena, neformuluje. Především však pomíjí, že na řešení otázky, jakým způsobem se lze odchýlit od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že se nelze odchýlit od kogentního ustanovení §261 odst. 1 obch. zák.; dovodil, že kogentnost tohoto ustanovení (srov. 263 odst. 1 obch. zák.) brání stranám v dohodě, jímž by byl závazkový vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti podřízen úpravě občanského zákoníku a tudíž ve všem všudy („en bloc“) vyňat z režimu zákoníku obchodního.
Z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje správnost tohoto právního závěru. Má za to, že ustanovení §263 odst. 1 obch. zák. takovou dohodu umožňuje. Jestliže ovšem §263 odst. 1 obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou (mimo jiné) §261, pak toto ustanovení neskýtá prostor k jakýmkoliv pochybnostem, že ustanovení 261 odst. 1 obch. zák. dohodou stran vyloučit nelze. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013).
Nejvyšší soud se ostatně ve své rozhodovací praxi k této otázce již výslovně vyjádřil; v usnesení ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1168/2010 (ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 2028/2011, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), posoudil jako správný názor, že nelze dohodou účastníků závazkového vztahu vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude řídit občanským zákoníkem.
Vzhledem ke kogentní povaze ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. nejsou případné odkazy dovolatelky na nálezy, v nichž Ústavní soud zdůrazňuje požadavek, aby orgány veřejné moci ve své rozhodovací činnosti respektovaly princip autonomie vůle a s ní související požadavek minimalizace zásahů do smluvní svobody (k rozporu se zákonem jako mezi smluvní autonomie srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001, a ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011).
Zcela nepřiléhavá je pak argumentace dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003. V tam souzeném sporu se smluvní strany, z nichž jedna byla tuzemskou právnickou osobou, druhá zahraniční (šlo tedy o vztah s mezinárodním prvkem, srov. §l zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinného do 31. prosince 2013), dohodly v rámci smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uzavřené v roce 1999 na volbě práva (srov. §9 odst. l citovaného zákona) tak, že vztahy z této smlouvy se budou řídit obchodním zákoníkem Slovenské republiky. Zdaleka se tu tedy nejednalo o tu právní otázku, kterou řešil odvolací soud v souzené věci, ani o otázku obdobnou, nehledě na to, že Nejvyšší soud se ve věci sp. zn. 32 Odo 553/2003 otázkou platnosti dohody o volbě práva nezabýval, neboť nebyla otevřena dovolacímu přezkumu (dovolatel v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu nezpochybnil), a žádné závěry v tomto ohledu nevyslovil.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na náhradu svých nákladů právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu