ECLI:CZ:US:2014:3.US.547.14.1
sp. zn. III. ÚS 547/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. 30 Co 517/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 a byla přímo porušena zásada rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdil, že nepřímo bylo porušeno i vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 4 Listiny.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2013 (30 Co 517/2013-45), potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2013 (15 C 192/2011-35), kterým nalézací soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí domáhal náhrady pro omezení vlastnického práva o zaplacení 584 319 Kč s přísl. pro tzv. regulaci nájemného respektive "zmrazení" regulovaného nájemného v letech 2002-2006.
Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, který nepřisvědčil jeho argumentaci, že řízení je osvobozeno od zaplacení soudního poplatku analogicky dle §11 odst. l písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném před 31. 12. 2011, (zákon č. 303/2011 Sb.). Stěžovatel tvrdil, že vyměřením soudního poplatku vzniká nerovnost mezi účastníky řízení, neboť se po státu domáhá plnění z důvodu jeho odpovědnosti za škodu, proto je od placení soudního poplatku osvobozeno. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva je totiž zvláštním nárokem odvozeným přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel konstatoval, že klasickým nárokem ve smyslu §488 občanského zákoníku by byl tehdy, pokud by žalovaná Česká republika v řízení vystupovala jako běžný soukromoprávní subjekt.
Dále stěžovatel zpochybňoval názor odvolacího soudu, že žalovaná částka jako náhrada za omezení vlastnického práva nemůže být posouzena z titulu náhrady škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu, že jde o odlišný nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, a proto toto řízení není osvobozeno od placení soudního poplatku. V ústavní stížnosti poukazuje na bod 19. stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, z něhož vyplývá, že by se při uplatňování náhrady mělo postupovat analogicky podle zákona o odpovědnosti státu, což také učinil.
Stěžovatel argumentuje smyslem a účelem výběru soudních poplatků a poukázal na nejednotnost rozhodování obecných soudů, kdy obecný soud v řadě řízení se stejným skutkovým a právním základem soudní poplatek nevyměřil. Použití odstrašujícího legitimního ekonomického nástroje, kterým bezesporu soudní poplatek je, není namístě jeho užití ve věcech žalob proti státu obsahující veřejnoprávní prvek.
Stěžovatel podotkl, že požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil svůj názor uvedený v obdobné ústavní stížnosti usnesení sp. zn. II. ÚS 524/12 ze dne 19. 4. 2012 a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
II.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
V souzené věci lze (je nutno) za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel byl o možnosti podání dovolání odvolacím soudem poučen, ale dovolání k Nejvyššímu soudu nepodal. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek nevyčerpal a podal ústavní stížnost Ústavnímu soudu předčasně.
V této souvislosti dovodila judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění do 31. 12. 2012 včetně) vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo neodstraněné vady. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá, jak bylo výše uvedeno. V takovém případě je proto třeba ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro nevyčerpání opravných prostředků. Tento závěr je nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ. V daném případě proto nelze zvažovat, zda zde stěžovatel nebyl vystaven do situace, kde nemohl předvídat přípustnost dovolání (například lze poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05). Závěr zde učiněný plyne jak z jednoznačné právní úpravy dovolání, tak judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Ústavní soud jako obiter dictum připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Hlavním argumentem stěžovatele, o který opírá svůj názor, že měl být osvobozen od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z čl. 11 odst. 4 Listiny, je citace ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích.
Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný), a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat §11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj