ECLI:CZ:US:2014:3.US.925.14.1
sp. zn. III. ÚS 925/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kobrleho, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 958/25, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 8 To 31/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2013 (na str. 2 usnesení uvedeno datum 17. 12. 2013) sp. zn. 43 Nt 2034/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (výrok I.) a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario se nepřijímá jako náhrada vazby návrh dohledu probačního úředníka (výrok II.).
Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu dán není a obecné soudy protichůdný závěr odůvodnily jen všeobecnými konstatováními, čímž nedostály požadavkům §73c tr. řádu; soudu prvního stupně vytýká, že údajná obava z "pokračování v páchání trestné činnosti" není založena na "konkrétních skutečnostech". Poukaz na "fázi a vývoj trestního řízení" považuje za nicneříkající, přičemž není zřejmé, zda "v jiné fázi, resp. za jiného vývoje trestního řízení bude nahrazení vazby přijatelné", a proč soud návrh dohledu probačního úředníka diskvalifikoval coby "účelový". Dále stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně měl konat ve věci vazební zasedání, byť jej o to "explicitně nežádal", a zdůrazňuje, že od předchozího vazebního zasedání uplynulo již devět týdnů. Městský soud v Praze pak nedovodil odpovídající důsledky z okolnosti, že soud prvního stupně bez bližší argumentace (a bez podrobnější znalosti spisu) odkázal na předchozí vazební rozhodnutí (ze dne 17. 10. 2013 a 21. 11. 2013), "charakter trestné činnosti a osobu stěžovatele", resp. "osobnost stěžovatele", kdy nepříznivé závěry se odvíjejí výhradně z probíhajícího trestního řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil; poskytuje tedy soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, neboť vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru soudu je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména usnesení stížnostního soudu) se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž - a zejména - platí ohledně specifického hodnocení (viz výše) těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak logicky zúženy v tom režimu uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti propuštění stěžovatele z "předstižné" vazby za vymezených podmínek byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy (resp. zejména soud prvního stupně) použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není (srov. níže).
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími ohledně možností pokračování v jemu přičítané trestné činnosti, nepovažuje za neudržitelné, dovodily-li obecné soudy předmětnou "obavu" z charakteru inkriminovaných skutků [kvalifikovaných coby zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) tr. zákoníku, resp. zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) a d) tr. zákoníku a zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2, 3 písm. e) tr. zákoníku], kdy stěžovatel je mimo jiné "důvodně podezřelý, že na jiného mířil střelnou zbraní a vyžadoval peníze", a spoluobviněný Vojtěch Holomek jej označil za "ústřední postavu stíhané trestné činnosti".
Obvodní soud pro Prahu 1 nepochybil ani tím, že nenařídil vazební zasedání, jestliže o ně stěžovatel nepožádal. Takový postup se stěžovatelem vzpomínanou judikaturou Ústavního soudu nekoliduje; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09). Patří se i zaznamenat, že stěžovatel neupřesnil, v jakém směru mohl uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit ve svých písemných podáních.
Kritika, již předestřel stěžovatel, podle níž se soud prvního stupně omezil na převzetí argumentace předchozích rozhodnutí, přehlíží, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což přiměřeně platí rovněž pro rozhodovací činnost obecných soudu ve vztahu k prejudikatuře (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1618/08 ze dne 19. 2. 2009 a sp. zn. III. ÚS 3189/09 ze dne 7. 1. 2010). Jinak řečeno, reakce soudu prvního stupně na argumentaci stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v dřívějších rozhodnutích (pozdější z nich předchází oponované usnesení o přibližně jeden měsíc).
Lze shrnout, že ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu