ECLI:CZ:US:2014:4.US.1306.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1306/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 5 Tdo 943/2013-67, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. 1 To 7/2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. 5 T 20/2012-1078, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a dvou skutků posouzených jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Hlavní námitky stěžovatele směřují proti kvalitě skutkového stavu, z něhož napadená rozhodnutí vycházejí, který považuje za extrémně nesouladný se zásadami logiky a výsledky dokazování. Jeho argumentace směřuje primárně ke zpochybnění věrohodnosti výpovědí poškozených, které představují hlavní důkaz, na základě něhož došlo k jeho odsouzení. Tyto výpovědi považuje za účelové a lživé, vedené s cílem vyřadit jej z rodiny a získat výhodnější postavení při dělení majetku. Stěžovatel rovněž poukazuje na nezákonnost provedení některých důkazů, konkrétně výslechů nezletilých svědků. V návaznosti na tvrzené vady ve skutkových zjištěních pak stěžovatel namítá i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaných skutků. Ve výsledku pak stěžovatel má za to, že jeho vina nebyla prokázána mimo rozumnou pochybnost, takže odsouzení považuje za porušení principu in dubio pro reo.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy ostatních soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpovědi poškozených, podporované nepřímými důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u sexuálně motivovaných trestných činů poměrně běžná; Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Úkolem trestních soudů tedy bylo pečlivě vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí, a to jak samostatně, tak ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Důvěryhodnost klíčových důkazů spočívající ve výpovědi poškozených byla podpořena sérií dalších důkazů. V prvé řadě lze poukázat na znalecké posudky týkající se osobnosti poškozených, které potvrzují věrohodnost jejich výpovědí a jejich verze skutkového děje, o kterou jsou opřena napadená rozhodnutí; tyto posudky rovněž dostatečně prokazují následek v podobě posttraumatické stresové poruchy, tj. těžké újmy na zdraví (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, s. 22-25). Výpovědi poškozených jsou potvrzovány i výpověďmi dalších svědků, ať již nezletilých členů domácnosti stěžovatele a poškozených (které byly v přípravném řízení provedeny za účasti obhájkyně stěžovatele a v hlavním líčení se souhlasem stěžovatele přečteny, resp. byly přehrány zvukové záznamy z těchto výpovědí, tudíž byly procesně použitelné), anebo spolužáků jedné z poškozených či jiných osob blízkých poškozeným.
Nalézací soud se rovněž dostatečně vypořádal s obhajobou stěžovatele, když mj. přesvědčivě vyvrátil tvrzení o jeho tak výrazném zdravotním omezení, které mu mělo fyzicky znemožnit násilné sexuální útoky vůči poškozeným. Námitky stěžovatele dále přesvědčivým způsobem ve svém rozhodnutí vyvrátil jednak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (srov. s. 4-7 odůvodnění tohoto rozhodnutí), který potvrdil správnost skutkových zjištění, k nimž dospěl soud nalézací a také Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Trestní soudy se tedy k verzi poškozených přiklonily na základě skutečností podrobně popsaných v napadených rozhodnutích, přičemž za dané důkazní situace věnovaly hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily (ohledně způsobu hodnocení důkazů a na to navazujících právně relevantních úvah lze opět v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, s. 33-40). V hodnotící činnosti soudů tedy nelze spatřovat libovůli, která by mohla vést k vydání kasačního rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu