ECLI:CZ:US:2014:4.US.1792.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1792/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Martina Langa, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 2045/1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 28 Co 572/2013-477 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. července 2013 č. j. 4 C 223/2011-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. května 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost podle čl. 37 odst. 3 Listiny (zejména nerovným přístupem soudu ve vztahu ke stěžovateli a žalobkyni), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, které vyplývá ze samotné podstaty rozhodnutí a je zaručeno v čl. 10 Listiny, právo vlastnit majetek, které je zaručeno v č. 11 Listiny (zejména hodnocením vynaložených nákladů na zaplacené soudní poplatky v neprospěch stěžovatele) a právo na ochranu rodiny, dětí a mladistvých, které je zaručeno v čl. 32 Listiny (zvýhodněním žalobkyně před právem nezaopatřeného syna účastníků).
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 4 C 223/2011 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že tehdejší manželka stěžovatele v době, kdy ještě nedošlo k rozvodu manželství, podala dne 3. srpna 2011 návrh k okresnímu soudu na stanovení výživného manželky ve výši 30 000 Kč měsíčně. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 30 000 Kč za dobu od 3. srpna 2011 do 23. července 2012 (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatel je povinen splácet nedoplatek na výživném ve výši 320 284 Kč v měsíčních splátkách po 50 000 Kč (výrok II.), zaplatit na náhradě nákladů žalované 155 256,10 Kč (výrok III.) a za soudní poplatek zaplatit České republice 16 010,- Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů řízení činí 133 487 Kč, dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., ve zbylém rozsahu výroku III. a ve výroku IV. potvrdil. Stěžovateli rovněž uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení státu 200 Kč a žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 74 439,20 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl provedené důkazní řízení i závěry, které z něho ve věci rozhodující soudy vyvodily. Podle názoru stěžovatele se jedná o věc spadající pod případy uvedené v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění platném před 1. lednem 2014, kdy Ústavní soud ve svých nálezech judikoval, že je nucen provádět korekci právních názorů, které by však jinak příslušely Nejvyššímu soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, že napadená rozhodnutí vykazují znaky libovůle, jejich rozhodnutí nelze považovat za transparentní a přesvědčivá, protože nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani dovozené právní závěry z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně nevyplývají. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele v rámci rozhodování o stanovení povinnosti splatit výživné na manželku v podstatě nezvažovaly reálné možnosti stěžovatele tento závazek splatit, když vycházely pouze z hypotetických příjmů, kterých však stěžovatel reálně nedosahuje. Naproti tomu reálné příjmy žalobkyně zcela účelově pominuly. Stěžovatel považuje odůvodnění odvolacího soudu za vnitřně rozporné, neboť v řízení nebyla podle jeho názoru prokázána výše jiných jeho příjmů než částky 25 000 Kč měsíčně. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením výpovědí svědků Ing. Skřenka a Ing. Dřeva, které měl odvolací soud hodnotit zcela jednostranně. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nepřípustně zvýhodnil postavení žalobkyně, jakožto manželky stěžovatele, před postavením jejich nezaopatřeného syna. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1206/09, II. ÚS 979/13, IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 187/98 a II. ÚS 1835/12.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, vydaná zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu