ECLI:CZ:US:2014:4.US.2163.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2163/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Srcha, zastoupeného Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Stodolní 835/17, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 73/2013-44 ze dne 29. 4. 2014 ve spojení s návrhem na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh na přiznání nároku na náhradu nákladů právního zastoupení se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel pracoval jako signalista, později v dole a po vyřazení na povrch v různých, převážně dělnických profesích. Trpí nepříznivým zdravotním stavem spočívajícím zejména v hypertenzní nemoci a dalších zdravotních komplikacích. V roce 1988 byl uznán částečně invalidním, v roce 1990 mu byla invalidita odňata a znovu přiznána, když bylo shledáno, že jeho zdravotní stav nedovoluje návrat k žádnému důlnímu zaměstnání. V roce 2009 při mimořádné kontrolní lékařské prohlídce nebyla konstatována ani částečná invalidita, avšak na základě soudního přezkumu rozhodnutí o odnětí důchodu byl stěžovatel opět uznán částečně invalidním z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s poklesem schopnosti samostatné výdělečné činnosti o 35 %. Při kontrolní prohlídce dne 20. 2. 2012 bylo stanoveno, že jeho stav již neodpovídá invaliditě prvního stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla pouze o 20 %, proto mu vedlejší účastník, Česká správa sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ"), rozhodnutím ze dne 2. 3. 2012 ode dne 20. 4. 2012 invalidní důchod odňal. Námitky stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byly zamítnuty rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 24. 5. 2012, č. j. X-PT, na podkladě posudku ze dne 23. 4. 2012, jenž za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele označil esenciální hypertenzi jako onemocnění s lehkým orgánovým postižením.
Stěžovatel následně proti námitkovému rozhodnutí správního orgánu podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten ji ovšem neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 26. 8. 2013 č. j. 43 Ad 26/2012-47 ji zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel v ní zejména namítl absenci úvahy o tom, jak u něj, který byl v téměř nezměněné podobě poživatelem invalidního důchodu od roku 1987, mohlo dojít k tak výrazné změně pracovní schopnosti (z původních 35% na současných, z posudků vyplývajících 10 %) bez jakékoliv markantní změny jeho zdravotního stavu. V této souvislosti brojí proti ryze formálnímu podřazení "blíže nespecifikovaného zdravotního postižení" podle druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, bez náležitého odůvodnění a vysvětlení, jakož i neodůvodnění stanovení míry poklesu pracovní schopnosti v rámci stanoveného rozpětí a absenci odůvodnění nenavýšení podle §3 vyhlášky. Stěžovatel dále vytkl opomenutí kumulativního zohlednění funkčního postižení, možností a výsledku léčby, zejména z vývoje a prognózy postižení, jakož i subjektivních kritérií. V dalším pak poukázal na absenci provedení důkazů předložených u jednání soudu dne 26. 8. 2013 a nepřítomnost stěžovatele u jednání správního orgánu. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí kasačního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se právě především Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a velmi podrobně vypořádal.
Pokud jde o výhrady stran nedostatečného odůvodnění, považuje Ústavní soud na prvém místě za nutné zopakovat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Pokud jde o úvahu o tom, jak mohlo dojít k výrazné změně pracovní schopnosti údajně bez jakékoliv markantní změny zdravotního stavu, Nejvyšší správní soud ji vypořádal v odstavci 14 na str. 6 svého rozhodnutí, kde odkázal na konstatování posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Ostravě, ze září 2012, podle něhož bylo přiznání částečné invalidity minimálně od roku 2009 posudkovým omylem, a posudek ČSSZ z dubna 2012, kde posuzující lékařka shledala v minulosti dokonce vysoké nadhodnocení zdravotního postižení u stěžovatele, s tím, že "[t]yto důvody se vzhledem ke všem shromážděným skutkovým okolnostem Nejvyššímu soudu nejeví jako zcela nepravděpodobné a docela dobře opodstatňují rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu i bez zlepšení zdravotního stavu" (ibidem). Stěžovatel sice s tímto odůvodněním nesouhlasí, avšak tento jeho nesouhlas nečiní ústavní stížnost důvodnou, poněvadž úvaha kasačního soudu (nejen) zde vychází z odborného lékařského posouzení, které ze své podstaty nemůže nahradit vlastním (jde o hodnocení žádající si odborných znalostí, jimiž není soud ze své podstaty vybaven), tj. nemůže bez dalšího konstatovat, že ve světle použité diagnostiky se o posudkový omyl jednat nemohlo. Závěr o posudkovém omylu je podložen dostatečnými výsledky provedeného komplexního vyšetření stěžovatele, a nejde proto o frivolní konstatování, nemající vůbec či převážně oporu v nashromážděném důkazním materiálu.
Pokud stěžovatel brojí proti ryze formálnímu podřazení "blíže nespecifikovaného zdravotního postižení" podle druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k výše citované vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., je třeba uvést, že stěžovatelovo onemocnění bylo dle vyhlášky o posuzování invalidity podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A, položku 8b přílohy k této vyhlášce, pro které byla stanovena míra poklesu pracovní schopnosti 10 %, jež se dle §4 citované vyhlášky nemění. Nešlo přitom o pouhé "formální podřazení" předmětného onemocnění bez jakéhokoliv odůvodnění, o čemž ostatně svědčí samotný přezkum identické námitky kasačním soudem (str. 5, odstavec 13), na který lze v podrobnostech odkázat. Z něho je rovněž dostatečně zřejmá neopodstatněnost stěžovatelem tvrzeného "opomenutí kumulativního zohlednění funkčního postižení, možností a výsledku léčby".
Též otázkou tzv. opomenutých důkazů se kasační soud zabýval. Dospěl přitom k závěru, že "[o]statní lékařské zprávy dodané stěžovatelem jsou z roku 2013, takže s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jak správně uvedl i krajský soud ve svém rozsudku, podle něhož se vychází ze skutkového stavu k datu 24. 5. 2012, nemohly potvrdit invaliditu stěžovatele, a ze stejného důvodu nebyly ani hodnoceny posudkovými komisemi. Z totožných důvodů nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout ani k lékařským zprávám z roku 2014, předloženým v průběhu řízení o kasační stížnosti" (srov. opět odstavec 14). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s principy vycházejícími z hlavy páté Listiny. V této souvislosti je nutno podotknout, že Ústavní soud nepřehlédl argumentaci stěžovatele dřívějším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. 6 Ads 92/2009, z něhož stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje a v němž kasační soud zaujal stanovisko, podle kterého "zdravotní stav jako stav skutkový je stavem v čase dynamickým, podléhá změnám, a to k lepšímu i k horšímu ... Fixování těchto skutkových okolností k určitému datu je značně obtížné, neboť jde mnohem spíše než o okamžité stavy o tendence ke zhoršování či zlepšování. Pokud má posudek konstatovat stav příjemce dávky důchodového pojištění podmíněné zdravotním stavem k určitému datu, není zcela od věci (zejména pokud jde o chronická onemocnění), zahrnout do skutkové úvahy i zprávy o zdravotním stavu, které se váží k době po vydání rozhodnutí, neboť mohou osvětlit právě onu dynamiku vývoje zdravotního stavu, mohou upřesnit tendenci zdravotního stavu ke zhoršení, stagnaci či zlepšení v okamžiku rozhodném pro vydání rozhodnutí, a prohloubit tak plasticitu skutkového závěru. Takové osvětlení minulých skutkových stavů či dějů za pomoci důkazních prostředků později vzniklých není přitom nic výjimečného a nelze mít za to, že by jejich užití bylo v rozporu s pokynem §75 odst. 1 s. ř. s."
Stěžovatel ovšem pominul, že v tomto případě jde o "osvětlení minulých skutkových stavů či dějů za pomoci důkazních prostředků později vzniklých", a nikoli o osvětlení současných skutkových stavů na pozadí důkazních prostředků vzniklých v tomu odpovídající době, což také odkazované rozhodnutí v závěru patřičně akcentuje. Stěžovatel však ve svém postoji současně zcela odhlédl od jiné pasáže téhož rozhodnutí, v němž Nejvyšší správní soud vyzdvihl, že námitka, že postupem doby se stala dominující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu těžká depresivní porucha, tedy námitka obdobné povahy, jakou stěžovatel vznáší v nyní posuzované věci, je nepřípustná, resp. "irelevantní v tom smyslu, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vychází ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí" (str. 8). Nadto je třeba uvést, že krajský soud rozhodující o podané správní žalobě nevycházel toliko z posudků a vyšetření "fixovaných" ke dni rozhodnutí správního orgánu o odnětí invalidního důchodu, nýbrž si vyžádal nejen posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Ostrava, ze dne 20. 9. 2012, ale také srovnávací posudek obdobné posudkové komise, pracoviště Praha, ze dne 17. 1. 2013. Oba tyto posudky, jak je patrné, byly opatřeny až poté, co bylo správním orgánem rozhodnuto o odnětí invalidního důchodu stěžovateli, takže nelze mít tento postup za odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Konečně za nedůvodnou je nutno pokládat též námitku stěžovatele vztahující se k údajnému procesnímu pochybení v podobě absence u jednání "pražské" posudkové komise. Touto výtkou se kasační soud rovněž pečlivě zaobíral a vysvětlil, že "[s]těžovatel se osobně účastnil jednání PK MPSV v Ostravě dne 20. 9. 2012 a v řízení před soudem nenamítal, že by byly zkresleny či pominuty údaje, jež posudkové komisi při jednání sdělil, a nebrojil ani proti jejímu zhodnocení viditelných, zejména pohybových projevů, a také komunikace. Proto formální námitka nepřítomnosti u dalšího jednání posudkové komise nemůže bez dalšího zpochybnit správnost srovnávacího posudku PK MPSV Praha z ledna 2013" (odstavec 14). Ani takové zdůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu