ECLI:CZ:US:2014:4.US.2181.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2181/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Petra Kopči, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 5 KZT 266/2014-4 ze dne 23. 4. 2014 a usnesení Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Přerov, Oddělení hospodářské kriminality SKPV Přerov č. j. KRPM-111306-87/TČ-2012-140881 ze dne 27. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve vztahu ke stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno až poté, co byla jeho trestní věc dle §159a odst. 1 tr. ř. policejním orgánem z pokynu dozorového státního zástupce (prvotně) pravomocně odložena. Ačkoli trestní řád dle názoru stěžovatele nevylučuje, aby prověřování pokračovalo poté, co dodatečně vyjdou najevo nové skutečnosti, které takový postup odůvodňují, resp. pominou-li důvody odložení, trestní stíhání lze zahájit, je třeba podotknout, že jeho trestní věc byla pravomocně odložena z důvodu zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí. Poté, co předmětné rozhodnutí nabylo právní moci, nevyšly dle stěžovatele najevo žádné nové skutečnosti, které by odůvodnily jiný postup, než o kterém již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí a "rozhodně nelze mluvit ani o tom, že by snad pominuly důvody odložení, jak s tím počítá ustanovení §159a odst. 5 druhá věta trestního řádu". Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto orgány vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele (v případě rozhodnutí státního zastupitelství), byť ne ve všech podrobnostech; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud dále pokládá za nutné akcentovat skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu III. ÚS 62/95, dostupný, jako dále zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci tyto podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných (viz např. nález III. ÚS 117/2000). Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. tr. ř.), který je dle §172 odst. 1 tr. ř. povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3286/11). Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007).
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by ústavní stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, což je rovněž nutno zohlednit. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání přitom jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když k tomuto kroku přistoupil, a to poté, co předchozí prověřování trestné činnosti bylo odloženo. V této souvislosti je třeba podotknout, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nestojí jen na odkazech na spisový materiál, ale je v něm uvedeno, v čem konkrétně lze na jeho straně spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu, tedy nejde o rozhodnutí extrémním způsobem vybočující z požadavků kladených na zákonnost trestního stíhání Listinou a trestním řádem. Přitom sama skutečnost, že nejprve došlo k odložení věci a teprve následně bylo trestní stíhání zahájeno, nečiní usnesení o zahájení trestního stíhání ještě neústavním, když v dalším šetření může dojít ke změně právní kvalifikace jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, a to v závislosti na dalších skutkových zjištěních v dalším průběhu řízení; není tím tedy jakkoli konzervován či petrifikován současný stav vyšetřování, přičemž toto rozhodnutí ani nemůže prejudikovat výsledek dokazování před nezávislým soudem. Jinými slovy, v tomto stádiu je - z hlediska ochrany základních práv - stále příliš brzy na rozřešení otázky, zda jednání stěžovatele spočívající v úhradě dlužné daně založilo účinnou lítost ve smyslu §33 písm. a) trestního zákoníku, a to zejména proto, že státní zástupce v naříkaném rozhodnutí vyložil nikoli nepodstatné důvody, které jej vedou k závěru o nemožnosti posuzovat zmíněné jednání stěžovatele jako účinnou lítost (srov. str. 4 napadeného stížnostního usnesení).
Ústavní soud pak v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu. V případě, že trestní řízení dospěje do stádia obžaloby, bude úkolem obecných soudů posoudit, mimo jiné, též (resp. především) naplnění podmínek pro aplikaci závěrů vyložených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. 7. 2009 (N 170/54 SbNU 167) ve stěžovatelově případě. Vstupovat do tohoto rozhodovacího procesu za situace, kdy obecné soudy nedostaly možnost naplnit své poslání ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, by bylo v kontrapozici se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí.
Za této situace byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu