ECLI:CZ:US:2014:4.US.2259.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2259/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Aleny Adamové, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 105/6, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 406/2011-118 ze dne 22. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 č. j. 21 C 37/2008-48 z exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Richardem Bednářem, Exekutorský úřad Praha 10, na základě exekučního příkazu č. j. 3 EX 691/05-11 ze dne 30. 5. 2005 vyloučil spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemku parcelní č. X1 o výměře 215 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X2, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha a katastrální území Vinohrady (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník, v původním řízení žalovaný, je povinen zaplatit stěžovatelce 14.680,- Kč k rukám jejího právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením, kterým odvolací řízení zastavil (výrok I.), dále změnil nákladový výrok prvoinstančního rozhodnutí tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.), přičemž stejný postoj zaujal též ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení, vyjma částky 2.178,- Kč, přiznané stěžovatelce v rámci separace nákladů ve smyslu §147 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jeho nákladovým výrokům pod body II. a III., brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení stěžovatelka dle svých slov "zásadně odmítá a považuje ho za naprosto nelogické, nepřesvědčivé a mající povahu svévole". Odvolací soud dle stěžovatelky rozhodl o nákladech řízení způsobem, který vůbec nekoresponduje s výsledkem celého soudního řízení. Závěr soudu o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na daný případ je prý nejen nespravedlivý a nesprávný, ale především představuje nepřípustný a nedovolený zásah do jejích základních práv a svobod, a to konkrétně do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení neposoudil všechny okolnosti daného případu, resp. že zcela pominul všechny ostatní rozhodné a významné okolnosti daného případu, zásadní pro spravedlivé a správné rozhodnutí o nákladech řízení, a v důsledku toho rozhodl o nákladech řízení libovolně, svévolně a extrémně nespravedlivě. Odvolací soud "zcela nelogicky a neracionálně" při rozhodování o nákladech řízení v daném případě vůbec nepřihlédl k celé řadě skutečností, které vyšly v řízení najevo. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to právě i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky s aplikací §150 o. s. ř. městským soudem. V této spojitosti Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Dále je třeba podotknout, že požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že odvolací soud své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelce práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů založil především na stěžejní okolnosti vzniku daného sporu, který měla stěžovatelka zapříčinit v tom, že byť byla dle výsledků řízení po zrušení a vypořádání předmětného majetku původně patřícího do někdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů jeho výlučnou vlastnicí, a to od 11. 3. 1998, kdy nastaly účinky fikce (nevyvratitelné právní domněnky) uvedené v §150 odst. 4 dříve platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), tento právní stav nezanesla do katastru nemovitostí a údaje o společném jmění manželů, v té době již neodpovídající skutečnému stavu, tam figurovaly ještě v době zahájení předmětného exekučního řízení v roce 2004.
Stěžovatelka s tímto závěrem v ústavní stížnosti kategoricky nesouhlasí, nicméně Ústavní soud jí nemohl přisvědčit. Totiž jakkoli nelze zpochybnit skutečnost, že stěžovatelka podala určovací žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10 a byla s touto žalobou úspěšná, jak plyne z rozsudku jmenovaného soudu sp. zn. 12 C 194/2006 ze dne 11. 1. 2007, který nabyl právní moci 26. 10. 2007, nelze současně přehlédnout, že žalobu stěžovatelka podala až 17. 5. 2006, tedy nejen poté, co bylo exekuční řízení na návrh vedlejšího účastníka zahájeno (resp. exekuce nařízena - srov. usnesení téhož soudu č. j. 19 Nc 11410/2004-5 ze dne 23. 1. 2004), ale především až poté, kdy byl předmětný pozemek, jehož je stěžovatelka spoluvlastnicí, postižen exekučním příkazem na jeho prodej (viz exekuční příkaz č. j. 3 EX 691/05-11 ze dne 30. 5. 2005), a současně více jak 8 let poté, co nastaly účinky vzpomínané právní fikce. Stěžovatelka přitom neuvedla, jaké překážky jí bránily vyřešit stav zápisu v katastru nemovitostí dříve (a tím předejít budoucímu zbytečnému postižení spoluvlastnického podílu exekučním příkazem ze strany soudního exekutora zjevně jednajícího v důvěře ve správnost takového zápisu). Stěžovatelčin důvod, že povinný odmítal její spoluvlastnický podíl na pozemku uznat (a že odmítal udělit souhlas se zápisem změny do katastru nemovitostí), výše uvedenou skutečnost nevyvrací (naopak naléhavost určovací žaloby, popřípadě jiného způsobu řešení takové situace, umocňuje). Pakliže tedy odvolací soud, jakkoliv jeho úvaha o zapříčinění sporu je opřena toliko o "zavinění" stěžovatelky, třebaže by je bylo lze shledat též u povinného, otálení stěžovatelky řešit fikcí "vypořádané" bezpodílové spoluvlastnictví manželů, označil za důvod, pro který by bylo nespravedlivé přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Městský soud v Praze v této souvislosti též přiléhavě poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), v němž Ústavní soud poukázal na to, že "[c]itované ustanovení o. s. ř. (tj. §150 o. s. ř. - pozn. cit.) v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle §267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil". Z právě uvedeného je patrné, že v projednávané věci ani soudní exekutor, ani vedlejší účastník stěžovatelce, jež byla se svou excindační žalobou úspěšná, vznik nákladů nezavinil a ani zavinit nemohl, poněvadž soudní exekutor jednal právě v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, který v rozhodné době neodrážel faktický stav, přičemž tento nesoulad byl způsoben výlučně důvody na straně stěžovatelky. Stěžovatelka měla možnost usilovat o uvedení katastrálního zápisu ohledně předmětného pozemku do souladu se skutečným právním stavem, jak jej založila zmíněná nevyvratitelná právní domněnka, již po 11. 3. 1998, přičemž v této spojitosti ani odvolacímu soudu, ani Ústavnímu soudu žádné vskutku relevantní zdůvodnění, proč se tomu tak nestalo, nenabídla. Proto také Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět, neb městský soud své rozhodnutí žádnými protiústavními prvky zatížit nemohl.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu