ECLI:CZ:US:2014:4.US.2661.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2661/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. B. a I. B., zastoupených Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem Brno, Střední 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 3 Tdo 429/2014-35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 To 402/2013-371 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2013 č. j. 11 T 11/2013-252, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §263 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců (L. B.), resp. v trvání 36 měsíců (I. B.), jehož výkon byl v obou případech podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Stěžovatelé dále navrhují i zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o vině a trestu, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání. Stěžovatelé rovněž navrhují, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §263 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu je pak podle stěžovatelů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 91 Ústavy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí v prvé řadě proti skutkovým závěrům, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí, jakož i proti způsobu, kterým soudy k těmto závěrům dospěly. S poukazem na celou řadu konkrétních částí dokazování provedeného v rámci trestního řízení stěžovatelé zpochybňují důvody, na základě kterých soudy uvěřily důkazům prokazujících jejich vinu, především pak výpovědi poškozeného. Stěžovatelé považují způsob, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, za tak jednostranný a extrémně nesprávný, že v důsledku toho došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatelé dále uvádějí, že ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu popírá dvouinstanční povahu trestního řízení, protože zakládá vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedených v hlavním líčení soudem prvního stupně, jestliže takové důkazy odvolací soud sám ve veřejném zasedání neprovedl. Tato vázanost podle názoru stěžovatelů umožňuje odvolacímu soudu ignorovat logické i jiné vady ve skutkových zjištěních, kterých se dopustil nalézací soud. Na základě této úvahy pak stěžovatelé dovozují rozpor uvedeného ustanovení trestního řádu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 91 Ústavy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Pokud se týká návrhu na zrušení napadených rozhodnutí, argumentace stěžovatelů směřuje výhradně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, která byla navíc obhajobou uplatňována již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Soud hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy podstatným způsobem porušily výše uvedené zásady. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatelů a třetího obžalovaného a na straně druhé výpověď poškozeného, přičemž obě tyto skupiny důkazů jsou podporovány dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů (mezi něž lze zařadit i trestný čin vydírání) poměrně běžná. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
V posuzovaném případě je zřejmé, že již nalézací soud věnoval značnou pozornost tomu, aby vysvětlil, proč při svém rozhodování vycházel z výpovědi poškozeného a dalších důkazů (zejména záznamu bezpečnostní kamery) prokazujících skutečnost, že stěžovatelé společně s třetím obžalovaným donutili poškozeného podepsat směnku ve výši 40 000,- Kč pod pohrůžkou násilí. Stejně intenzivní pozornost pak soud věnoval odůvodnění, proč naopak za nevěrohodné považoval výpovědi obžalovaných a některých svědků, jejichž obsah popíral, resp. zpochybňoval uvedené vyděračské jednání. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, konkrétně zejména s. 17-23.
Jestliže stěžovatelé namítají, že tyto úvahy trestních soudů jsou nelogické, Ústavní soud se s tímto názorem nemůže ztotožnit. Zejména díky podrobné analýze obrazového záznamu z bezpečnostní kamery se výše uvedené hodnocení dalších důkazů jeví jako logické a propracované. Míru důvěryhodnosti výpovědí jednotlivých osob soudy neodvozují jen na základě jejich trestní minulosti či naopak bezúhonnosti, jak namítají stěžovatelé, ale dedukují ji na základě konfrontace s dalšími provedenými důkazy.
Jestliže se tedy trestní soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k té verzi skutkového děje, kterou popsal poškozený, a tu označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 240/13). Taková situace nastala i v projednávané věci a Ústavní soud tedy nemá důvod ke kasačnímu zásahu.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv a svobod. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že se stěžovatelé mýlí, pokud se snaží poukázat na - podle jejich názoru - rozdílnou úpravu vztahující se k civilnímu řízení. Ustanovení §213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, sice skutečně uvádí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, avšak již z ustanovení §213 odst. 2 téhož zákona vyplývá, že odvolací soud je povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Obsahově jde tedy o shodnou konstrukci, jakou trestní řád používá pro účely trestního řízení, kdy odvolací soud může změnit či doplnit skutková zjištění jen na základě důkazů, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem (§263 odst. 7 trestního řádu).
Jak Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu zakotvuje vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů, jež provedl soud prvního stupně, avšak jen pro případ, že tyto důkazy odvolací soud sám znovu neprovede. Toto pravidlo vyplývá z další zásady, která ovládá české trestní řízení, a tou je zásada bezprostřednosti, z níž vyplývá povinnost soudu přihlédnout při rozhodování v hlavním líčení, veřejném i neveřejném zasedání jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§2 odst. 12 trestního řádu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu