ECLI:CZ:US:2014:4.US.2924.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2924/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Velké nám. 45, 386 01 Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 623/2014-40 ze dne 11. 6. 2014, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 601/2013-412 ze dne 17. 12. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 3/2013-331 ze dne 29. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit na své někdejší přítelkyni. Podle §146 odst. 3 tr. zákoníku byl za tento čin odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle §82 odst. 1 ve spojení s §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a sice spolu s uložením přiměřené povinnosti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla poškozená Eva Schiffer odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel i poškozená odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že z podnětu obou odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1, písm. b), f) tr. ř. zrušil a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení za zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon podmíněně odložil podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let, a současně, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, uložil stěžovateli přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O náhradě škody rozhodl odvolací soud nově tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 1.200,- Kč a se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud jej sám uznal vinným a uložil mu trest, aniž byla dodržena zásada dvojinstančnosti. V této souvislosti namítl změnu právní kvalifikace nalézacím soudem v porovnání s návrhem obžaloby. Odvolacímu soudu vytkl, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, přestože sám měl k jeho odůvodnění výhrady. Jak odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, tak i soudu odvolacího shledává stěžovatel nedostatečným, zejména dle něj postrádají vylíčení, na jakých skutkových zjištěních dospěly k závěru o skutkovém ději, přičemž okresní soud se ani nevypořádal s argumenty obhajoby. Stěžovatel rovněž zpochybnil interpretaci znaleckého posudku nalézacím soudem. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti (pře)hodnocení znaleckého posudku soudem prvé stolice, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základního práva či svobody, zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Namítá-li stěžovatel absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Jakkoli lze přitakat odvolacímu, potažmo i dovolacímu soudu, v tom, že rozsudek okresního soudu je nesystematický, resp. je více popisný nežli výkladový, přesto z něj bylo lze spolehlivě usoudit, jakými úvahami byl tento soud veden při rozhodování o vině i trestu stěžovatele (srov. zejm. str. 36 a 37). Odvolací soud pak vskutku vyplnil mezeru, pokud jde o vypořádání se s argumenty obhajoby. Skutečnost, že toto vypořádání stěžovatel subjektivně vnímá jako nedostatečné, však k nabourání ústavní konformity napadeného rozsudku nevede. Ústavní soud konstatuje, že reakce krajského soudu na odvolací námitky je více než dostatečná, logická i přesvědčivá (srov. zejména úvahy soudu stran potenciální "léčky" poškozené, rozvedené na str. 6 napadeného rozsudku). I Nejvyšší soud nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení, shrnul zásadní dovolací námitky stěžovatele a posléze formálně uplatněný dovolací důvod podrobil kritickému hodnocení. Dovolací soud jasně vymezil, proč argumenty stěžovatele nemají své místo v dovolacím řízení, resp. proč se jejich obsahové vymezení míjí s jejich formálním uvedením; všechny své kroky přitom náležitým způsobem odůvodnil. Úvaha o nedostatečném odůvodnění, které by založilo neústavnost napadených soudních rozhodnutí, tak není namístě.
Pokud jde o námitky vztahující se k údajnému porušení zásady dvojinstančnosti trestního procesu, Ústavní soud podotýká, že i z nálezu sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311) jednoznačně vyplývá, že se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nejen v případě, že provede nové důkazy, nýbrž také tehdy, jestliže odlišně zhodnotí důkazy již provedené nalézacím soudem. Výjimku představuje situace, kdy skutkový stav nebyl správně zjištěn, což však v dané věci nenastalo, neboť odvolací soud se ve skutečnosti od skutkových zjištění neodchýlil, pouze je po právní stránce jinak, a to ve prospěch stěžovatele, právně vyhodnotil, a v tomto směru také rozvedl své důvody. Nejde tedy o případ, kdy by k takovému kroku nebyl odvolací soud oprávněn. Pokud jde o námitku změny právní kvalifikace nalézacím soudem, jednak nejde o výhradu aktuální v tom směru, že rozsudek okresního soudu byl nadřízeným soudem v celém rozsahu zrušen, jednak žádné zákonné ustanovení nebrání, aby soud jednání, pro které je obviněný obžalován, posoudil po právní stránce zcela odlišně než příslušný státní zástupce. Opětovně je třeba vyzdvihnout, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), závěry obžaloby proto nemohou být závazné. To platí jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného.
Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích byl v celém svém rozsahu zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu se nemůže stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu