ECLI:CZ:US:2014:4.US.3141.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3141/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kretschmera a Marcely Kretschmerové, zastoupených JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 299/2013-46 ze dne 17. 7. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 109/2011-30 ze dne 29. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů změnil výši náhrady nákladů řízení, k níž byli stěžovatelé zavázáni nákladovým výrokem v záhlaví citovaného rozhodnutí obvodního soudu, z původních 46.830,- Kč na 16.800,- Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že měnící rozhodnutí zcela nesprávně ohledně jednoho úkonu právní pomoci ze tří přiznaných žalované straně vypočetlo odměnu dle jiné tarifní hodnoty, než který tento úkon skutečně měl, a to v jejich neprospěch. Dále uvedli, že odvolací soud jim nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, přestože stěžovatelé byli dle svých slov přinejmenším ze dvou třetin úspěšní a straně žalované vůbec žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Současně tento výrok odvolací soud prakticky nijak neodůvodnil, a proto je pro "totální strohost a obecnost odůvodnění" za rozumnou hranicí přezkoumatelnosti. Stěžovatelé se rovněž cítí dotčeni na svém právu na spravedlivý proces, protože nevěděli, že soud bude rozhodovat a kdy, "neumožnil jim účast u tohoto soudu a předkládat případné důkazy a vyjádřit se k případným podáním žalovaného, a být seznámeni s předběžným právním názorem soudu", aby před vynesením rozhodnutí mohli případně vhodně právně argumentovat. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci z níže uvedených důvodů nenastala.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelů s přiznáním protistraně práva na náhradu nákladů řízení městským soudem. Ústavní soud na tomto místě pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to právě i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, resp. kde by šlo z hlediska intenzity zásahu do základního práva o závažný exces. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.
Ústavní soud je totiž nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 16.800,- Kč, která dle názoru stěžovatelů měla být ponížena o 4.510,- Kč z důvodu chybného výpočtu odvolacím soudem. Tu je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů brojících proti usnesení vydanému ve věci přiznání protistraně práva na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zastavením řízení, způsobeným zpětvzetím návrhu ze strany stěžovatelů. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího řízení, přestože ti byli dle svých slov přinejmenším ze dvou třetin úspěšní a že odvolací soud příslušný nákladový výrok nedostatečně odůvodnil, lze jí přisvědčit pouze v tom, že odůvodnění předmětného nákladového výroku je vskutku nadmíru úsporné, jakož i v tom, že stěžovatelé byli se svým odvoláním úspěšní ve zhruba 64 %. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že vychází-li soud při stanovení výše nákladů ze zásady úspěchu ve věci, jako tomu bylo v souzeném případě, pak neúspěch stěžovatelů činil cca 36 %, to znamená, že by jim příslušelo 28 % náhrady nákladů, které stěžovatelé v odvolacím řízení vynaložili, což opět představuje bagatelní částku, pro kterou Ústavní soud k prolomení právní moci kasací rozhodnutí nepřistoupil.
Námitce, že odvolací soud stěžovatelům neumožnil účast u tohoto soudu, a tím ani příležitost předkládat případné důkazy a vyjádřit se k případným podáním žalovaného, nemohl dát Ústavní soud za pravdu. Stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, musí být zřejmé, že rozhoduje-li odvolací soud toliko o nákladech řízení, platí ustanovení §214 odst. 2 písm. e), podle kterého není třeba k projednání takového odvolání nařizovat jednání. K vyjádření žalované strany k podanému odvolání přitom zjevně nepřihlédl, resp. argumentace tam uvedená nebyla soudem akceptována k tíži stěžovatelů. Odvolací soud zde proto do práva stěžovatelů na spravedlivý proces nezasáhl.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu