ECLI:CZ:US:2014:4.US.3304.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3304/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele O. D., Věznice Nové Sedlo, Žatec, právně zastoupeného advokátem JUDr. Bedřichem Macourkem, Kostelní 7, Beroun 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2014 č. j. 6 To 204/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
K návrhu stěžovatele bylo usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2014 sp. zn. 15 PP 10/2014 rozhodnuto tak, že se odsouzený B. D. podmínečně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o níž rozhodl příslušný krajský soud v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu zrušil a návrh stěžovatele zamítl. Státní zástupce a posléze i krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel v minulosti nevykonal trest obecně prospěšných prací, který mu byl přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle náhledu krajského soudu byl stěžovatel v minulosti již jednou podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, avšak tohoto dobrodiní soudu nevyužil a dopouštěl se další trestné činnosti.
S výše uvedeným postupem krajského soudu stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť podle hodnocení věznice byl zařazen v 1. skupině vnitřní diferenciace, má 14 kázeňských odměn a kázeňsky trestán nebyl. Účel trestu tak byl podle jeho názoru naplněn. Podle názoru soudu prvního stupně vykonával stěžovatel svůj trest řádně, a to včetně protidrogové prevence. Samotný přístup k výkonu trestu byl aktivní, z uloženého trestu vykonal stěžovatel již čtyři roky, chce vést řádný život. Stěžovatel byl jeden rok ve vzdělávacím programu, absolvoval rekvalifikační kurzy na PC, pracoval jako cáchař v kanceláři pracovního provozu a absolvoval další tři kurzy. O jeho odvolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání bez slyšení odsouzeného. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že při rozhodování nebylo přihlédnuto k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Závěrem stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 a II. ÚS 1681/08.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou aplikace §88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011 sp. zn. III. ÚS 611/00, ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 15. června sp. zn. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Poukazuje-li stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 a II. ÚS 1681/08, nutno konstatovat, že tyto dopadají na zcela odlišný typ řízení, a to řízení o vazbě. Oproti tomu v předmětném případě došlo již k rozhodnutí ve věci samé a zákonný důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele je tedy dán. Namítá-li stěžovatel porušení zákazu dvojího přičítání, není zřejmé, jak by k němu mohlo dojít za situace, kdy soud žádný nový trest neukládal.
V předmětném případě byl stěžovatel v minulosti již jednou podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, což znamená, že u něj musely nastat podmínky pro využití výše vedeného trestního institutu. Soudem již jednou svěřené důvěry stěžovatel nevyužil. Pro samotného soudce, co by osobu odpovědnou za ochranu společnosti před pachateli trestných činů, je nyní velmi nesnadné v polepšení pachatele opětovně uvěřit. Jedním z pomocných vodítek je sledování odsouzeného během výkonu trestu odnětí svobody, není to však kritérium jediné. Pro soudce je vždy zásadní otázka důvěry v lepší budoucnost odsouzeného. V případě stěžovatele soudy již jednou tuto důvěru či dobrou víru měly a těžko lze krajskému soudu vytýkat, že ji opětovně nemůže nalézt poté, co ji v důsledku jednání stěžovatele ztratil. Obnovu důvěry nelze vnímat jako věc formální, ale jako vnitřní přesvědčení toho kterého soudce. Jinými slovy řečeno, otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele. V projednávaném případě je přitom zřejmé, že základní překážkou pro nabytí tohoto přesvědčení je stěžovatelovo selhání při minulém podmínečném propuštění a nevyužití možnosti odvrátit negativní dopad výkonu trestu odnětí svobody vykonáním trestu obecně prospěšných prací. Nelze se tak podivovat nad tím, že krajský soud potřebuje k získání důvěry delší dobu, než je polovina výkonu trestu odnětí svobody.
Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z vyložených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu