ECLI:CZ:US:2014:4.US.3997.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3997/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Bráfova 24, 674 01 Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 915/2013-24 ze dne 18. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, č. j. 42 To 58/2013-309 ze dne 20. 3. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 1 T 11/2012-282 ze dne 23. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byl stěžovatel uznán vinným trestným činem (přečinem) ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zákoník") ve spolupachatelství, kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že (zkráceně podáno dle skutkové věty) společně s dalším spoluobviněným (ve vztahu k němuž bylo trestní řízení vyloučeno ze společného řízení) po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři za použití vulgárních nadávek bezdůvodně napadli poškozeného J. Malého, jemuž způsobili četná zranění. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl stěžovatel společně a nerozdílně se spoluobviněným M. V. (u něhož zde však soud zjevně přehlédl, že trestní řízení bylo vyloučeno k samostatnému projednání, pročež také ve výrokové části rozsudku absentuje výrok o vině) zavázán nahradit škodu poškozeným J. Malému a České průmyslové zdravotní pojišťovně.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) a odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož předpisu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovatel byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán nahradit škodu ve výši 12.000,- Kč poškozenému J. Malému a ve výši 28.988,- Kč poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, výpovědi svědků obžaloby jsou vnitřně i navzájem rozporné, zejména výpověď poškozeného Jana Malého vzal obecný soud za prokázanou, stejně jako i skutkový děj tak, jak tento svědek vypověděl, ačkoli spoluobviněný M. V. i svědkyně Buchtelová a Suchá vypovídaly proti svědectví poškozeného. Největší pochybení soudu prvého stupně a následně soudu odvolacího a dovolacího spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení byly zpracovány dva znalecké posudky, které jsou diametrálně odlišné, neboť posudek MUDr. Pavlíčka "jasně vyloučil možnost kopání stěžovatele do poškozeného vzhledem k jeho zdravotnímu stavu". Již zde při posuzování skutkového stavu měl dle názoru stěžovatele soud vycházet ze zásady in dubio pro reo. Toto zásadní pochybení soudu prvního stupně pak nepřehodnotily a nenapravily ani soudy odvolací a dovolací. Zamítnutím pro nadbytečnost návrhu obhajoby na doplňování dokazování o revizní posudek z oboru zdravotnictví - odvětví ortopedie byla dle stěžovatele rovněž porušena zaručená ústavní práva, neboť soud řádně nezjistil skutkový stav a nesprávně hodnotil důkazy. Svá rozhodnutí žádným způsobem neodůvodnily, aniž se vypořádali s námitkami obžalovaného, stran jejich skutkového a právního posouzení. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o přesvědčení stěžovatele o tom, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal a s ohledem na svůj zdravotní stav ani spáchat nemohl, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základního práva či svobody, zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Proto také námitka týkající se nepoužití zásady in dubio pro reo nemůže ze své podstaty obstát, neboť je postavena právě na odlišném hodnocení skutkového děje, resp. vlastní interpretaci důkazů, jak ostatně již zdůraznil Nejvyšší soud (str. 5).
Namítá-li stěžovatel absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nalézací soud se argumentům obhajoby věnoval dostatečně, byť ne detailně, když se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil k podstatným tvrzením obhajoby, která podrobil kritickému hodnocení. V této spojitosti soud prvé stolice hodnotil svědecké výpovědi ve vzájemné souvislosti, jak mu ostatně ukládají základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž žádné logické rozpory či jiný extrémní exces se z vývodů soudu nepodávají. Ani odvolací soud v tomto směru nezatížil své rozhodnutí svévolí. Pečlivě zvážil stěžejní odvolací argumenty a patřičně objasnil, proč nemohou obstát (příkladmo srov. str. 4 nahoře). I Nejvyšší soud nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení, shrnul zásadní dovolací námitky stěžovatele a posléze formálně uplatněné dovolací důvody, každý z nich zvlášť, podrobil kritickému hodnocení. Dovolací soud jasně vymezil, proč argumenty stěžovatele nemají své místo v dovolacím řízení, resp. proč se jejich obsahové vymezení míjí s jejich formálním uvedením; všechny své kroky přitom náležitým způsobem odůvodnil. Úvaha o nedostatečném odůvodnění, které by založilo neústavnost napadených soudních rozhodnutí, tak není namístě.
Výtkám stěžovatele ohledně údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, nemohl Ústavní soud rovněž přisvědčit. Zabývaly se jimi nalézací (str. 8), odvolací (str. 5) i dovolací soud (str. 5), přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je pak zřejmé, že návrhům stěžovatele nebylo vyhověno převážně pro nadbytečnost, poněvadž jejich provedení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, což soudy také v dostatečném rozsahu odůvodnily. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem.
Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ppučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu