ECLI:CZ:US:2014:4.US.948.14.1
sp. zn. IV. ÚS 948/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Plačkova, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jaselská 23, směřující proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby KRPV č. j. OKFK-4-886/TČ-2010-251201 ze dne 9. prosince 2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 9/2014 ze dne 20. ledna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením zajistil policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce podle ust. §79f tr. řádu za použití ust. §79d odst. 1 tr. řádu jako náhradní hodnotu rodinný dům č. p. X1 v obci Bukovina, okres Blansko na pozemku parc. č. st. X2, a pozemky parc.č. st. X2 a parc. č. X3, vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Blansko, na LV č. X4, pro katastrální území a obec Bukovina (dále jen "nemovité věci"), ve spoluvlastnictví rodičů stěžovatele MVDr. Konstadina Plačkova a Eleny Plačkovové, kterým nemovité věci převedl stěžovatel darovací smlouvou ze dne 19. srpna 2013, a okamžikem doručení usnesení zakázal jakoukoliv dispozici s nemovitými věcmi, s výjimkou výkonu rozhodnutí, vlastníkovi nemovitých věcí zejména zakázal, aby po oznámení usnesení tyto převedl na někoho jiného nebo zatížil a dále mu uložil, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, kde a kdo má k nemovitým věcem předkupní nebo jiné právo, jinak vlastník nemovitých věcí odpovídá za škodu tím způsobenou. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení policejního orgánu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl.
Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, protože u něj neexistují žádné majetkové hodnoty, které byly určeny nebo použity ke spáchání trestného činu nebo které představují výnos z trestné činnosti. Poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích je řeč toliko o tom, že stíhaným činem měl společně s dalšími osobami zkrácením daně z přidané hodnoty způsobit škodu České republice nejméně ve výši 200.000.000,- Kč (resp. podle rozhodnutí Městského soudu v Praze škodu ve výši 421.970.639,- Kč). Na základě toho pak dovozuje, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zajištění nemovitostí předpokládané ustanoveními §79d a §79f tr. řádu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ust. §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení tr. řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Výše uvedená argumentace stěžovatele směřuje proti zákonnosti napadených rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty, Ústavní soud se s ní však nemůže ztotožnit. Předně je třeba uvést, že nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ust. §79f tr. řádu umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti (srov. rozhodnutí 19/2011 Sb. rozh. tr. a rovněž viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1088-1090).
Zkrácením daně vzniká na jedné straně majetková škoda státu, na druhé straně však pachatel tohoto činu získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku. Tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle ust. §79a a násl. tr. řádu.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní, respektující zákonem stanovené požadavky. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud za srovnatelných okolností též v usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. června 2014.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odůvodňující kasační zásah do ústavní stížností napadených rozhodnutí, nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu