ECLI:CZ:US:2014:4.US.970.14.1
sp. zn. IV. ÚS 970/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Karla Staška, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, jímž bylo na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 1 T 42/2010-590 ze dne 10. 4. 2013 rozhodnuto tak, že dle §258 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se shora citovaný rozsudek zrušuje v celém rozsahu (výrok I.) a věc se podle §259 odst. 1 trestního řádu vrací soudu prvního stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové (výrok II.), přičemž podle §262 trestního řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok III.).
Stěžovatel v úvodu stížnostního návrhu provedl výčet v řízení přijatých meritorních rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto přehledu, který odpovídá obsahu spisového materiálu, se podává, že v předmětné trestní věci rozhodoval Okresní soud v Opavě jako soud nalézací celkem třikrát, jmenovitě rozsudky ze dne 8. 11. 2010, ze dne 14. 5. 2012 a ze dne 10. 4. 2013, jimiž stěžovatele (a spoluobžalovanou) opakovaně zprostil obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. K odvolání státní zástupkyně byla nicméně všechna tato rozhodnutí postupně zrušena Krajským soudem v Ostravě, naposledy právě usnesením č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013. Tímto rozhodnutím, konkrétně postupem dle §262 trestního řádu, odvolací soud dle tvrzení stěžovatele porušil jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel popsaný krok soudu označil za projev určité "zvůle", učiněné ve snaze prosadit své vlastní hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů, jakož i názor na otázku viny stěžovatele a docílit tak ve věci vydání odsuzujícího rozsudku. Uvedené stěžovatel dovozoval z obsahu zrušujících usnesení Krajského soudu v Ostravě, v nichž se odvolací soud měl omezit toliko na citaci vybraných pasáží provedených důkazů, hodnotit je v neprospěch obžalovaných a v tomto duchu následně nabádat nalézací soud, to vše navzdory tomu, že není oprávněn vytvářet si samostatné závěry o skutkovém stavu. Odvolacím soudem uplatněný postup dle §262 trestního řádu přitom může být užit jen zcela výjimečně, v případech, kde z objektivních a jednoznačných důvodů nelze očekávat řádné projednání a rozhodnutí věci "zákonným soudcem". O takový případ se však dle názoru stěžovatele v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud plně respektoval veškeré výtky odvolacího soudu, vyplývající z předchozích zrušovacích usnesení, a jeho pokyny plnil důsledně a s náležitou péčí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadl výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon"; vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení §262 trestního řádu, jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 116/08 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
I v tomto případě musí být ovšem kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy České republiky) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 3038/09 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepracoval adekvátním způsobem se všemi ve věci shromážděnými důkazy, mnohé důkazy naopak pomíjel či devalvoval jejich hodnotu. Krajský soud v Ostravě shledal jistou formálnost v postupu soudu prvního stupně po zrušení dřívějších rozsudků ve věci, bezradnost při práci se znaleckými posudky, nedůslednost a nejednoznačnost při vedení výslechů, především zpracovatelů znaleckých posudků, a laxnost při odstraňování rozporů či zprocesňování informací poskytnutých mimo rámec znaleckých posudků, což vedlo až k rozporům ve vyjádřeních znalců a k výraznému odklonu od merita projednávaného skutku. Dílem i přičiněním žaloby tak ve věci z pohledu odvolacího soudu došlo k vychýlení dokazování směrem k fatálnímu následku v podobě úmrtí poškozené, tj. k okolnostem pro posouzení žalovaných skutků sekundárním či podružným, pročež se nalézací soud zcela opomněl zabývat ve věci rozhodující skutečností, tedy tím, co oba obžalovaní jako lékaři fakticky udělali a co mohli a měli za dané situace vykonat, jinými slovy, zda obžalovaní beze zbytku dostáli svým povinnostem ve smyslu §55 odst. 1, odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012. Kritika odvolacího soudu směřovala rovněž do odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2013, jemuž bylo vytýkáno, že nepopsal zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů a neuvedl, které z daných informací jsou pro skutková zjištění relevantní, že své závěry nepřijal na podkladě všech ve věci realizovaných důkazů a tyto nevyhodnotil ve svém souhrnu v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. V důsledku toho nalézací soud dle mínění odvolacího soudu dospěl k vnitřně rozpornému závěru, podle něhož při poskytování zdravotní péče zemřelé poškozené "byly u lékařů shledány chyby, byla špatně stanovena diagnóza a došlo k chybám organizačního charakteru a v podstatě nebyla zahájena žádná léčba", přesto oba obžalované - lékaře zprostil obžaloby.
Odvolací soud v rámci své argumentace poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud prvního stupně opakovaně pomíjel a postup dle §262 trestního řádu pak považoval za nutný s ohledem na nalézacím soudem projevenou neschopnost napravit pochybení, jež mu již dříve vytkl usneseními ze dne 22. 2. 2011 a ze dne 30. 8. 2012. Podle názoru Ústavního soudu nelze odvolacímu soudu upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů, jestliže soud prvního stupně z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti toliko konstatuje, aniž by se jakkoli zabýval jejich významem pro meritum dané trestní věci. Ze strany odvolacího soudu tak jde primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (§125 odst. 1 trestního řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů, jak se domnívá stěžovatel. Ostatně sám Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení zdůraznil, že k použití ustanovení §262 trestního řádu přistoupil zcela mimořádně, z důvodu opakovaného nedodržení základních zásad trestního řízení dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu nalézacím soudem, a nikoliv za tím účelem, aby soud prvního stupně nutně došel k jiným skutkovým závěrům, ale aby provedené důkazy zhodnotil způsobem, který mu ukládá zákon, a po stránce právní věc posoudil rovněž v souladu se zákonem.
Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně nenapravil nedostatky vytýkané mu již ve dvou předchozích zrušujících rozhodnutích Krajského soudu v Ostravě, nelze přijmout závěr o svévolné aplikaci ustanovení §262 trestního řádu. Odvolací soud navíc svůj postup řádně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve vztahu k výroku III. napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve zbylém rozsahu se Ústavnímu soudu návrh jeví jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je tedy procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Odtud, jakož i z další konsolidované judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci (§258 odst. 1, §259 odst. 1 trestního řádu), je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet - ve smyslu výše uvedeného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - jako na nepřípustnou. V zásadě se totiž nejedná o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje. Stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, se usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Za takovou je třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2013, a proto byla odmítnuta, jak výše naznačeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu