ECLI:CZ:US:2015:1.US.1992.15.1
sp. zn. I. ÚS 1992/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé K. W., zastoupené zákonnou zástupkyní B. K., dále zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 69/2014-50 ze dne 23. dubna 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ve správním řízení neúspěšně domáhala zvýšení příspěvku na péči. Návrh na změnu dávky zamítl Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Brně, který dospěl k závěru, že stěžovatelka nezvládá celkem sedm z devíti hodnocených základních životních potřeb. Potřeby komunikace a orientace byly uznány jako potřeby, které stěžovatelka zvládne. Ministerstvo práce a sociálních věcí toto rozhodnutí potvrdilo.
2. Na základě žaloby stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ve správním řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, odborné hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky ve vztahu k jejím schopnostem zvládat potřebu komunikace a orientace nebylo úplné a dostatečně přesvědčivé. Skutkový stav tak podle soudu vyžadoval podstatné doplnění. Proti tomuto rozsudku podalo žalované ministerstvo kasační stížnost.
3. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem č. j. 3 Ads 69/2014-50 ze dne 23. dubna 2015 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tím, že závěry správních orgánů o zdravotním stavu stěžovatelky byly nedostatečné. Pochybnosti krajského soudu o správnosti hodnocení zdravotních obtíží z hlediska jednotlivých životních potřeb tak nebyly důvodné.
4. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 a čtvrtou hlavou Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka se vymezuje proti závěru Nejvyššího správního soudu o tom, co spadá pod životní potřebu orientace. Schopnost dosáhnout cíle své cesty bez pomoci druhé osoby podle stěžovatelky spadá pod potřebu orientace, nikoliv mobility, jak soud dovodil. Dále se stěžovatelka vymezila i proti příliš úzkému hodnocení potřeby komunikace, kam podle jejího názoru spadají i běžné komunikační prostředky jako mobilní telefon, elektronická pošta a internetové videohovory. Všechny tyto potřeby soud podle stěžovatelky hodnotil příliš úzce a v rozporu se smyslem právní úpravy.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
8. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 248/04 ze dne 31. 8. 2005, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
9. Tento obecný závěr se uplatní i ve věcech spadajících do pravomoci správních soudů. Je pravda, že právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v napadeném rozsudku stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení před správními soudy zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru v kasačním rozhodnutí (§110 odst. 4 soudního řádu správního) se zásadní nepřípustností kasační stížnosti proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. V dalším řízení před správními soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Bez změny těchto "vnějších okolností" nemůže svůj názor v téže věci změnit ani Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
10. Nepřípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí však neznamená, že by se stěžovatelka nemohla bránit ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí v projednávané věci. Ústavní soud respektuje funkci §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého právního názoru krajským soudem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již vyřešených. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná, a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 47/06 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 1936/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14 ze dne 29. 4. 2014). Je-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu za výše uvedených podmínek nepřípustná, ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí krajského soudu přípustná je (blíže srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 643/15 ze dne 26. 3. 2015).
11. Lze tak uzavřít, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka může svá práva bránit v řízení před krajským soudem, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon (soudní řád správní) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost je ústavní stížnost "předčasná", resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí se v posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní. Stěžovatelka nenamítá, že by Nejvyšší správní soud rozhodl na základě opožděného či z jiných důvodů neprojednatelného návrhu, napadený rozsudek není ani svévolný [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj