ECLI:CZ:US:2015:1.US.655.15.1
sp. zn. I. ÚS 655/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CCF, s.r.o., se sídlem Santražiny 575, Zlín, IČ: 26890771, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 727/2014-57 ze dne 28. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 5. 3. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do ústavní zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále se stěžovatelka dovolávala i čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím krajský soud rozhodl tak, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 1. 2009 č. j. 29 Nc 3093/2008-6, zastavuje a povinný je povinen zaplatit stěžovatelce jako oprávněnému náhradu nákladů řízení. V září roku 2013 podal totiž povinný návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil zejména tím, že je nemajetný, nevlastní jakýkoli majetek, který by bylo možné na úhradu pohledávky stěžovatele použít, že má vyživovací povinnost ke čtyřem nezletilým dětem a že je ve výkonu trestu odnětí svobody do roku 2022. Soud prvního stupně, a to Okresní soud v Opavě usnesením č. j. 29Nc 3093/2008-34 ze dne 15. 7. 2014 tento návrh povinného zamítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že povinný byl úspěšný se svým návrhem na zastavení exekuce, čímž stěžovatelka zcela ztratila pořadí exekuce v souběžně vedených exekučních řízeních. Povinný je v produktivním věku - skutečnost, že propuštění z výkonu trestu je k dnešnímu dni pravděpodobné v roce 2022, neznamená, že není možné, že odpůrce nemůže být propuštěn dříve. Dále mu může být i ve výkonu trestu umožněn výkon práce, a tedy by se naskytla možnost srážek ze mzdy. Rovněž z odůvodnění napadeného rozhodnutí není jasné, zda soud ověřoval tvrzení odpůrce ohledně počtu a zletilosti či nezletilosti jeho dětí, popřípadě skutečnosti o tom, kdy zletilost nastane. Dále stěžovatelka upozornila, že její exekuční řízení je vedeno proti povinnému jako první v pořadí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. K námitkám stěžovatelky o nesprávném hodnocení věci a nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost do rozhodovacího procesu obecných soudů zasahovat a přehodnocovat jejich závěry. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu