ECLI:CZ:US:2015:2.US.533.15.1
sp. zn. II. ÚS 533/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gerda Bartha, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014-29, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Karlovarského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele ve věci zamítnutí jeho žádosti o udělení řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu.
2. V nyní projednávané věci podal stěžovatel žádost o udělení řidičského oprávnění a o vydání řidičského průkazu. Městský úřad Sokolov jako správní orgán I. stupně tuto žádost zamítl z důvodu neprokázání podmínky obvyklého bydliště žalobce na území České republiky dle ustanovení §82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) citovaného zákona. Následné odvolání zamítl Krajský úřad Karlovarského kraje.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 30 A 74/2013-43, zamítl žalobu stěžovatele podanou proti citovaným rozhodnutím správního orgánu prvého i druhého stupně, neboť napadená rozhodnutí považoval za souladná s právními předpisy a jejich odůvodnění za srozumitelná. Konstatoval přitom, že stěžovatelem předložená nájemní smlouva sama o sobě nedokládá, že nájemce předmětnou nemovitost skutečně užívá a jak dlouho ji užívá. Zároveň uvedl, že ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu nemůže být vykládáno izolovaně tak, že k prokázání obvyklého bydliště stačí předložení potvrzení o přechodném pobytu, nýbrž tento výklad musí být vztažen k ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu, které vymezuje obsah institutu "obvyklého bydliště". Potvrzení o přechodném pobytu ještě totiž neprokazuje, že fyzická osoba na určitém místě na území České republiky skutečně pobývá po dobu stanovenou zákonem o silničním provozu.
4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Soud předně odmítl námitku stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť shledal, že krajský soud své úvahy obsažené v napadeném rozsudku zřetelně a jasně vyložil. Zároveň se ztotožnil i s právní argumentací krajského soudu. Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu či nájemní smlouvy je počítáno v ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění, zdůraznil však, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště na území České republiky, přičemž hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto formalizované doklady totiž samy o sobě ještě bez dalšího neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky. Zdůraznil přitom, že v případě pochybností musí žadatel prokázat materiální obvyklý pobyt na území České republiky důkazy, které nevzbuzují pochybnosti o naplnění podmínky obvyklého pobytu. V zákoně vyjmenované prostředky k tomuto prokázání přitom soud považoval pouze za typické důkazní prostředky, jimiž žadatel může obvyklý pobyt doložit, nicméně posouzení, zda žadatel svůj obvyklý pobyt skutečně prokázal, je věcí správního orgánu. Ke konkrétním důkazům předloženým stěžovatelem, které měly doložit jeho obvyklý pobyt ve smyslu zákona o silničním provozu, pak uvedl, že skutečné vazby stěžovatele k našemu státu neprokázaly. K předmětné nájemní smlouvě uvedl, že ta sama o sobě ničeho ve vztahu k naplnění pojmu obvyklého bydliště stěžovatele neprokazuje, zvláště když je velmi neurčitá pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost. Proto ji soud považoval za simulovaný právní úkon, jehož účelem bylo vytvořit jen formální podklad pro získání řidičského oprávnění stěžovatelem. Za dostatečné pak nepovažoval ani předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu. Nejvyšší správní soud odmítl též námitky stěžovatele týkající se postupu správních orgánů, podle nichž mu nebylo zřejmé, proč správní orgány neshledaly jím předložené doklady za dostatečné. Dle soudu totiž správní orgán stěžovateli sdělil, že zjišťuje a prověřuje okolnosti jeho obvyklého bydliště, přičemž z těchto úkonů muselo být stěžovateli zjevné, že správnímu orgánu vznikly pochybnosti o jeho obvyklém bydlišti, a bylo proto na něm, aby předložil relevantní důkazní prostředek k rozptýlení těchto pochybností. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že neshledal opodstatněným návrh stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož výklad ustanovení evropského práva považoval za tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky.
II.
5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva obsažená v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve svévolném postupu rozhodujících orgánů ústícím v chybnou interpretaci a aplikaci zákonných norem, neboť výklad dotčených ustanovení zákona o silničním provozu a správního řádu považuje za výraz interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, když se jedná o výklad, který vybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, čímž představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Stěžovatel především namítá, že zákon o silničním provozu v ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a v ustanovení §109 odst. 8 písm. g) určuje, jaké doklady zejména prokazují obvyklé bydliště žadatele o vydání řidičského oprávnění. Mezi nimi je i potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a nájemní smlouva k nemovitosti, přičemž v rámci správního řízení oba tyto dokumenty rozhodujícím orgánům předložil. Z gramatického a jazykového výkladu výše uvedených ustanovení zákona je přitom dle stěžovatele zcela zřejmé, že se jedná o výčet demonstrativní, a že důkazní prostředky jsou stanoveny alternativně, přičemž žadatel má v zásadě na výběr, jaký důkazní prostředek k prokázání obvyklého bydliště v České republice ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) předloží. Proto stěžovatel soudí, že předložením některé z těchto listin žadatel splnil svoji povinnost prokázat existenci svého obvyklého bydliště na našem území, neboť zákon o silničním provozu mu dává jasný návod a kritéria, jak má doložit osobní vazbu k České republice. Pokud však správní orgány a soudy tato kritéria popřely, ponechaly stěžovatele v nejisté situaci a absolutně porušily princip legality a spravedlivého procesu.
6. Stěžovatel dále soudí, že se soudy nesprávně zabývaly výkladem předložené nájemní smlouvy, neboť za podstatné považuje, že nájemní vztah existoval, a byla tak doložena jeho osobní vazba k České republice v požadované délce (bez ohledu na neperfektnost této smlouvy) a tedy jeho materiální pobyt na našem území. Zároveň odmítá, že k prokázání svých tvrzení měl doložit doklady o skutečném užívání nemovitosti, například doklady o zaplacení nájemného či služeb spojených s užíváním předmětu nájmu apod., neboť žádná taková měřítka zákon o silničním provozu nestanoví. Tímto postupem tak byla porušena zásada legální licence ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ve vztahu k oprávněným zájmům stěžovatele.
7. V této souvislosti stěžovatel dále vytýká správním orgánům, že k vyvrácení předmětného tvrzení nevedly řádné dokazování, resp. jej nevyzvaly a nesdělily mu, proč právě nájemní smlouva nemůže být akceptována pro prokázání obvyklého bydliště. V tomto postupu a jeho aprobováním soudní mocí stěžovatel spatřuje porušení principu legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť soudy chybně dovodily, že je jen na žadateli, které důkazní prostředky správnímu orgánu nabídne k prokázání svých tvrzení, aniž by správní orgán musel konkrétně sdělovat svůj předběžný názor na věc, resp. aniž by správní orgán musel hodnotit předložené důkazní prostředky před vydáním rozhodnutí. Tento názor dle stěžovatele odporuje zásadě veřejnosti a vstřícnosti veřejné služby a povinnosti poučovat osoby zúčastněné na řízení o jejich právech a povinnostech.
8. Závěrem stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce spočívající v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu k této otázce totiž považuje za nedostatečné, neboť se dle jeho názoru zúžilo jen na konstatování, že ustanovení evropského práva je tzv. acte claire.
III.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti totiž tvoří námitky stěžovatele vztahující se toliko k interpretaci a aplikaci ustanovení zákona o silničním provozu týkajících se parametru obvyklého bydliště na území České republiky jakožto podmínky pro udělení řidičského oprávnění. Podle ustanovení §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu totiž platí, že "[ř]idičské oprávnění lze udělit pouze osobě, která má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje", a současně podle ustanovení §2 písm. hh) stejného zákona "obvyklé bydliště na území České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde fyzická osoba 1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo 2. pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou". Podle ustanovení §92 odst. 4 písm. d) tohoto zákona pak "[k] žádosti musí být přiložen doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu podle §82 odst. 4; dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, 2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti, 3. nájemní smlouva k nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání, 5. výpis z živnostenského rejstříku".
12. Jádrem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly citovaná zákonná ustanovení a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům ve vztahu k stěžovateli (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud přitom ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Takto se tedy v nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně konformní, tj. především zda jimi provedená aplikace zákonných předpisů a interpretace zákonných norem vztahujících se k posouzení "obvyklého bydliště" nepřekročila meze stanovené ústavním pořádkem.
13. Otázkou interpretace právních norem se ve své rozhodovací praxi Ústavní soud již opakovaně zabýval, když vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace (a interpretace) norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy podústavního práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jinak řečeno, rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz za všechny příklady nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vždy zdůrazňoval nezbytnost adekvátního výkladu právních norem, který by sledoval jejich pravý účel a smysl, a který by se nepříčil principům spravedlnosti. Jakkoli totiž Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu [nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)]. Soudy tak musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality, přičemž musí používat různé výkladové metody tak, aby výsledek interpretace nevedl k nerozumným výsledkům [nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303)]. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti totiž mohou být značně komplikované a netypické, což však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.
15. Aby soudy dostály této povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, zdůrazňuje Ústavní soud, že obecné soudy nemohou vycházet pouze z gramatického výkladu právní normy, ale musí zkoumat též význam a účel jimi dovozené právní normy v rovině teleologického výkladu a stejně tak zkoumat její ústavní konformitu, neboť jazykový výklad - sám o sobě - zpravidla není dostačující [nález sp. zn. I. ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 56/56 SbNU 593)]. Jazykový výklad totiž představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.) [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Soud tak není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, když rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci [nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Proto Ústavní soud odmítá takový postup pro výklad právní normy, který by vycházel pouze z doslovné interpretace, aniž by se soud jakkoli věnoval argumentaci pomocí jiné metody výkladu, která by byla s to konkurovat metodě výkladu jazykového, či by byla způsobilá jazykový výklad prolomit. Tento postup hodnotil jako libovůli porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1898/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 27/56 SbNU 299)].
16. Uvedené platí též pro rozhodování správních orgánů, neboť správní orgán je oprávněn a povinen zvážit při svém rozhodování využití i jiného výkladu než jen doslovného jazykového. Dojde-li pak na základě různých výkladových metod k odlišným závěrům, musí aplikovat takový výklad, který vedle samotného znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti jeho přijetí, zejména pak jeho účel (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 50/2006-29, dostupný na www.nssoud.cz).
17. Pokud Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele stran údajně svévolné interpretace a následné aplikace dotčených právních norem zákona o silničním provozu prizmatem výše uvedených zásad interpretace právních norem, musí předně odmítnout stěžovatelovo lpění na ryze gramatickém výkladu ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a ustanovení §109 odst. 8 písm. g) citovaného zákona, neboť, jak bylo řečeno výše, je vždy třeba zvažovat účel a smysl dotčené právní normy. Účelem zde posuzovaných právním norem totiž bylo stanovit, jakými doklady může žadatel o vydání řidičského oprávnění, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, prokázat, že má na našem území obvyklé bydliště ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Je však třeba zdůraznit, že v těchto ustanoveních zmíněné podklady nepředstavují dokumenty, po jejichž předložení by žadatel nade všechnu pochybnost prokázal, že má v České republice obvyklé bydliště. Jedná se totiž pouze o určitý "návod" žadateli i správnímu orgánu, na základě jakých dokumentů by mohl nejjednodušeji prokázat obvyklé bydliště na našem území, přičemž tento návod nelze zaměňovat za demonstrativní výčet dokumentů bezpodmínečně svědčící obvyklému bydlišti žadatele na území České republiky.
18. Účelem těchto norem tedy není přesně stanovit, jak prokázat obvyklé bydliště žadatele o vydání řidičského oprávnění, nýbrž pouze dát žadateli nemajícímu trvalý pobyt na území České republiky, avšak trvale zde žijícímu, určitá vodítka pro případ, kdy by zde chtěl požádat o vydání řidičského oprávnění. Je přitom nadále úkolem správního úřadu zkoumat, zda-li tyto předložené doklady v konkrétním případě dostatečně prokazují skutečnost, pro kterou byly předkládány, tj. zda osvědčily obvyklé bydliště žadatele na území České republiky, respektive naplnily parametry dané ustanovením §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Pouze tato norma totiž podrobně stanoví, za jakých podmínek fyzická osoba, která nemá na území České republiky trvalý pobyt, může mít na tomto území obvyklé bydliště, což je nezbytným předpokladem pro udělení řidičského oprávnění. Takto je třeba ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu (na jehož podrobné odůvodnění, s nímž se plně ztotožňuje, Ústavní soud odkazuje) vyzdvihnout, že účelem právních norem, které umožňují pouze osobě s obvyklým bydlištěm žádat o vydání řidičského oprávnění, je snaha o zamezení tzv. turistiky za řidičskými průkazy, přičemž z hlediska tohoto účelu a smyslu právní normy je správní orgán povinen pečlivě zkoumat, zda žadatel skutečně má na území České republiky obvyklé bydliště, a to pomocí různých důkazních prostředků, a to včetně stanovených v zákoně o silničním provozu. Pouze tak (a nikoli striktním gramatickým výkladem právních norem) správní orgán dostojí požadavkům, které jsou na něj kladeny jakožto na orgán správy věcí veřejných.
19. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že správní orgán byl oprávněn zkoumat, zdali z podkladů předložených žadatelem bylo možno dospět k závěru, že má na území České republiky obvyklé bydliště, a nebyl nijak povinován po předložení podkladů vyjmenovaných v ustanovení §92 odst. 4 písm. d) a v ustanovení §109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu automaticky považovat tuto podmínku pro vydání řidičského oprávnění za splněnou. Úvaha správního orgánu, zda předložené podklady svědčí o naplnění podmínky obvyklého bydliště, pak byla věcí hodnocení předložených důkazů správními orgány. Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je přitom namístě připomenout, že Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
20. Dle stěžovatele bylo jeho právo na spravedlivý proces porušeno v rámci provádění a hodnocení důkazů správním orgánem především ve dvou směrech. Zaprvé mu prý nebylo z důvodu nečinnosti správního orgánu umožněno řádně prokázat svá tvrzení, respektive předložit další důkazy, které by jeho tvrzením svědčily. Za druhé se pak stěžovatel dovolává chybné interpretace jím předložené nájemní smlouvy, která, dle jeho názoru, svědčí skutečnosti, že na území České republiky pobýval po zákonem stanovenou dobu a naplnil tak parametry obvyklého bydliště.
21. Ve věci námitek stěžovatele ohledně postupu správních orgánů Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle které lze porušení podústavního práva spatřovat v nesprávném posouzení splnění důkazního břemene účastníka řízení spojeného s porušením zásady volného hodnocení důkazů. Porušením obecného pravidla, týkajícího se hodnocení důkazů a splnění důkazního břemene, totiž dojde k přijetí rozhodnutí, jehož obsah se z hlediska relevantních skutkových okolností jeví svévolným a jehož implikace mají za následek porušení základního práva na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197)]. Nutno však zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě břemeno tvrzení i břemeno důkazní ležela na žadateli o řidičské oprávnění a bylo tak především na něm, aby prokázal jím tvrzené skutečnosti. Pokud tak neučinil, ačkoliv byl dostatečně zpraven o pochybnostech správního orgánu ohledně naplnění podmínky obvyklého bydliště, jak plyne i z napadeného rozsudku, nemůže se nyní dovolávat porušení principu legality či namítat svévolný postup správního orgánu.
22. Ústavní soud totiž musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že by správní orgán měl sdělovat účastníkovi správního řízení předběžný názor na věc či hodnotit důkazy již před vydáním rozhodnutí. Jakkoli je totiž veřejná správa službou veřejnosti, uvedené neznamená, že by v případech, kdy nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení především účastník správního řízení, měl být správní orgán jakýmsi podrobným konzultantem či rádcem tohoto účastníka. Jak totiž plyne z ustanovení §52 správního řádu, účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, přičemž důkazní povinnost účastníků řízení dle §52 správního řádu se projevuje silněji právě v řízeních o žádostech. V těchto případech účastníci správního řízení, pokud chtějí být ve správním řízení úspěšní, musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby měl správní orgán dostatek skutkového materiálu pro své rozhodnutí. K tomu mohou pomoci splněním své důkazní povinnosti, přičemž pokud této své povinnosti nedostojí, správní rozhodnutí pravděpodobněji vyzní v jejich neprospěch. Z hlediska naplnění povinností dobré správy ze strany správního orgánu a dodržení principu legality je přitom klíčové, zdali rozhodující orgán dal účastníkovi řízení dostatečný prostor k předložení jeho tvrzení a důkazů, což se (i s ohledem na shora řečené) v nyní posuzovaném případě stalo, a zda správní orgán důkladně posoudil danou věc a vážil zájmy všech dotčených osob, jakož i zájem veřejný, přičemž i tato podmínka byla ve věci stěžovatele splněna. Zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod tak dle Ústavního soudu nenastal.
23. Pokud stěžovatel zpochybňuje rovněž hodnocení inkriminované nájemní smlouvy ze strany správního orgánu i obecných soudů, musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů dospěly k vyřčeným závěrům, přičemž se vypořádaly zákonem odpovídajícím způsobem s námitkami stěžovatele, které ostatně byly z velké části totožné jako jeho námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Proto (a také z důvodu výše uvedených zásad přezkumu Ústavního soudu) zdejší soud nemá důvod jejich závěry přehodnocovat, když v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění krajského i Nejvyššího správního soudu hodnotící obsah nájemní smlouvy, včetně její průkaznosti stran obvyklého bydliště stěžovatele. Ústavní soud proto jen připomíná, že aby nájemní smlouva mohla prokazovat obvyklé bydliště žadatele o vydání řidičského oprávnění na území České republiky, musí z ní být patrno, že se žadatel skutečně zdržoval na našem území ve smyslu ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním provozu, což se však v případě stěžovatele nestalo.
24. Pokud stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na zákonného soudce tím, že nepodal předběžnou otázku k Soudnímu soudu Evropské unie, musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu, dle níž je svévolným postupem, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, případně její nepoložení řádně neodůvodnil [viz nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311)]. Uvedené však nelze zaměňovat s nutností položení předběžné otázky vždy, kdy to navrhne jedna ze stran řízení. V nyní posuzovaném případě se přitom z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává, že se tento soud možností položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie zabýval, přičemž dle Ústavního soudu rovněž řádně odůvodnil, proč není její položení v nyní posuzovaném případě nezbytné, když také odkázal na judikaturu týkající se podobné materie (navíc i v odůvodnění skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud přiléhavě citoval dotčenou judikaturu Soudního dvora). Proto musí Ústavní soud konstatovat, že obecný soud dostál podmínkám stanovených pro posouzení nezbytnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž se s jeho závěry Ústavní soud plně ztotožňuje.
25. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
26. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu