ECLI:CZ:US:2015:2.US.999.15.1
sp. zn. II. ÚS 999/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Frimmela, zastoupeného Mgr. Adélou Turečkovou, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2015, č. j. 94 EXE 13268/2014-34, a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, se sídlem Exekutorského úřadu Přerov, Komenského 38, 750 00 Přerov, ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 103 Ex 37456/14-22, spojené s návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě byla vypočtena náhrada nákladů řízení, a v podstatě celá tato vyhláška je v rozporu ústavním pořádkem, neboť jako podzákonný předpis ukládá jednotlivcům práva a povinnosti, což je však vyhrazeno pouze zákonu [čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 103 Ex 37456/14-22, ve výroku I. přikázal povinnému uhradit oprávněnému (stěžovateli) náklady vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 400 Kč a výrokem II. stanovil náklady exekuce ve výši 6.812 Kč. Při stanovení nákladů oprávněného vyšel z §14b odst. 2 advokátního tarifu a přiznal oprávněnému za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava; sepsání návrhu na zahájení řízení) odměnu ve výši 100 Kč za každý z nich a dále paušální náhradu hotových výdajů opět po 100 Kč [§14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu].
3. O námitkách oprávněného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16. ledna 2015, č. j. 94 EXE 13268/2014-34, tak, že je zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách. Exekuční soud konstatoval, že nesdílí názor oprávněného o protiústavnosti advokátního tarifu. V odůvodnění rozhodnutí rozebral, proč považuje advokátní tarif za ústavně souladný {zejména proto, že byl vydán na základě zákonného zmocnění [viz čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ve spojení s §22 odst. 2 (od 1. 4. 2006 jde o odst. 3) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii]} a proč aplikoval na danou věc příslušná ustanovení [§14b odst. 2 a §14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu].
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá protiústavnost celého advokátního tarifu a zejména pak jeho §14b. Dovozuje, že náklady řízení jsou příslušenstvím pohledávky (§513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a oprávněný má tedy nárok na jejich náhradu. Pokud stanovuje určitý předpis (v dané věci advokátní tarif) výši náhrady nákladů právního zastoupení, jedná se podle názoru stěžovatele o zvláštní ustanovení k obecnému předpisu o náhradě škody (tedy k občanskému zákoníku). Aby však mohl advokátní tarif derogovat zákonný předpis, musel by mít stejnou právní sílu, což nemá, a proto je protiústavní. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že napadená právní úprava se plánovaně odchyluje od toho, jaké jsou skutečné náklady věřitele, neboť věřitel má obdržet pouze limitovanou náhradu nákladů právního zastoupení vůči dlužníku.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
7. Rovněž je třeba vidět, že ústavní stížnost se týká rozhodnutí o náhradě nákladů ve výši 400 Kč, resp. pokud by byly přiznány náklady podle představ oprávněného, jednalo by se o částku ve výši 5.720 Kč. Obě částky lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné také na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu) do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Ústavní soud závěrem shrnuje, že neshledal, že by se v posuzovaném případě jednalo o extrémní vybočení z dosavadní judikatorní praxe ve světle výše naznačených úvah. Naopak zejména Okresní soud v Ostravě se k námitkám stěžovatele řádně vyjádřil a svoje úvahy přesvědčivě zdůvodnil, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilou k případnému přezkumu ústavní konformity napadené vyhlášky.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu