ECLI:CZ:US:2015:3.US.1374.14.1
sp. zn. III. ÚS 1374/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti ERGO pojišťovna, a. s., sídlem Praha 4, Vyskočilova 1481/4, zastoupené Mgr. Pavlem Fraňkem, advokátem se sídlem Praha 10, Švehlova 1900/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 72 Co 15/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydané v její občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalovaného změnil nákladový výrok elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. EPR 298478/2013 (kterým byla stěžovatelce - v řízení týkajícího se dlužného pojistného ve výši 1 275 Kč - přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 5 119 Kč) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 968 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud přistoupil ke změně nákladového výroku toliko na základě tvrzení žalovaného, že návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nepředcházelo zaslání předžalobní výzvy; stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že jí odvolání žalovaného nebylo zasláno k vyjádření a navíc že tvrzení žalovaného (nekriticky převzatá městským soudem) jsou v rozporu s obsahem soudního spisu.
Městský soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodováno v souladu s doktrinálním výkladem ustanovení §142a o. s. ř., dle kterého požadavky tohoto ustanovení naplňuje pouze taková předžalobní výzva, jež obsahuje rovněž poučení o následcích nezaplacení dluhu ve lhůtě, a to včetně povinnosti hradit náklady řízení.
Jelikož skutečnosti uváděné městským soudem v jeho vyjádření nemají (z níže pojednaných důvodů) vliv na otázku důvodnosti ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovatelce k eventuální replice.
Vedlejší účastník se svého procesního postavení (konkludentně) vzdal.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že mu stěžovatelka via facti předkládá k posouzení (procesně) právní otázku týkající se jen náhrady nákladů řízení, to jen ve výši bagatelní částky.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Nadto, vzhledem k bagatelnímu předmětu náhradově nákladové otázky úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), neboť implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatelka existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, a její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavní soudu tedy v dané věci zjevně chybí.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v rozhodném znění upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu