ECLI:CZ:US:2015:3.US.1656.15.1
sp. zn. III. ÚS 1656/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele "Společenství ŠVABINSKÉHO čp. 1727, 1728 SOKOLOV", IČ 26332043, se sídlem Švabinského 1728, Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. května 2015 č. j. 30 EXE 3823/2011-26 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 26. března 2015 č. j. 099 EX 1268/15-10, spojené s návrhem na zrušení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje, aby byla zrušena shora označená rozhodnutí, neboť aplikací §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), došlo k porušení jeho práva na rovnost v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, pověřený opatřením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 EXE 999/2015-12, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2014 č. j. 50 Cm 137/2013-85, rozhodl napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ve věci stěžovatele (oprávněného) proti povinným pro částku 9 843 Kč s příslušenstvím, a to tak, že určil výši nákladů oprávněného dle §14b odst. 2 advokátního tarifu částkou 484 Kč.
3. Námitky stěžovatele proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce Okresní soud v Sokolově napadeným usnesením zamítl. Soud v odůvodnění potvrdil správnost aplikace §14b odst. 2 advokátního tarifu při určování náhrady nákladů řízení. Uvedl, že toto ustanovení nezakládá nerovnoprávnost, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce, jež povinným nemohou vůbec vzniknout, a v dalším průběhu, zpravidla v řízení o zastavení exekuce, již všem účastníkům náleží nesnížené náklady. Úkony vymezené §14b odst. 2 advokátního tarifu (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepsání návrhu na zahájení řízení) označil okresní soud za natolik ustálené, když podstatou je tvrzení o existenci vykonatelného rozhodnutí a nesplnění povinnosti jím uložené, že není podstatné, jakou povahu a obtížnost mělo řízení nalézací, zakončené vydáním vykonatelného rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud soudní exekutor a obecný soud aplikovali na posuzovaný případ ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků. Dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je totiž s tímto principem v rozporu. Nerovnost stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle ustanovení §7 dotčené vyhlášky, tj. pokud jde o první dva úkony právní služby, byla by odměna na straně povinné v několikanásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněné, a to aniž je k tomuto znerovnoprávnění jakýkoliv rozumný důvod. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním obecného soudu, že jde o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že na straně povinné tyto úkony nemohou vzniknout.
5. Stěžovatel poukazuje na nesystémovost a neústavnost advokátního tarifu, když napadené ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu se týká jen řízení, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč, zatímco u vyšších částek již toto omezení neplatí (byť logikou názoru o jednoduchých a typově shodných úkonech zde není rozdíl mezi řízením s částkou nepřevyšující 50 000 Kč a řízením s touto a vyšší částkou). Částka stěžovateli přiznaná v konkrétním případě neodpovídá ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů, přičemž podle stěžovatele nikdo nemůže myslet vážně, že by částka 484 Kč (z níž je 84 Kč 21% DPH) odpovídala skutečně vynaloženým nákladům (nákladům vynaloženým se zahájením exekuce).
6. Stěžovatel se domnívá, že by obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který je v uvedeném ohledu ústavně nekonformní. Z uvedených důvodů stěžovatel též navrhuje, aby Ústavní soud §14b odst. 2 advokátního tarifu zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
10. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí proti tomu, že mu byla přiznána v rámci náhrady nákladů exekučního řízení odměna za dva úkony právní služby podle §14b odst. 2 advokátního tarifu, a to pouze ve výši 200 Kč, ač mu měla být, pokud by bylo postupováno v souladu se zásadou rovnosti účastníků, přiznána odměna podle §7 advokátního tarifu, tj. v několikanásobné výši. Vyjde-li Ústavní soud z tarifní hodnoty
9 843 Kč, pak v případě, že by bylo postupováno podle posledně uvedeného ustanovení, činila by odměna advokáta za dva úkony právní služby celkem 1 500 Kč [§11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu]. Z toho plyne, že stěžovatel měl být postupem výše uvedených orgánů veřejné moci zkrácen na částce nepřesahující ani 2 000 Kč, a to i v případě zohlednění rozdílu u paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 3, §14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu]. Toto zjištění nemůže vést k jinému závěru, než že se zjevně jedná o tzv. bagatelní věc.
10. Jak Ústavní soud judikoval v obdobných věcech (tedy ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení §14b advokátního tarifu), opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu (zpravidla) jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální; tam, kde soud své rozhodnutí řádně (tj. racionálně a srozumitelně) zdůvodní a kde v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v opravném prostředku, nejeví se tento konkrétní případ být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, i když spolu s ní byl podán návrh na jeho zrušení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 251/15 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015 či sp. zn. III ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2014 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť okresní soud vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svůj postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti (kdy vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinné). K argumentu stěžovatele, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo. V případě námitky, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu