ECLI:CZ:US:2015:3.US.224.15.1
sp. zn. III. ÚS 224/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 28 Cdo 555/2014-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 21. 1. 2014 (míněno zřejmě "2015"), doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2015, stěžovatel napadl shora označený rozsudek, a to v části, kterou Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (jako soudu odvolacího) ze dne 2. 10. 2013 č. j. 15 Co 469/2008-295 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv, jež jsou zakotvena v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl - v řízení o zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatel účastnil v postavení žalovaného - k dovolání žalobce Ing. Petra Sedláčka, správce konkursní podstaty úpadce BOS, a. s., zrušen citovaný rozsudek odvolacího soudu, vyjma části výroku I, jímž byl co do částky 900 Kč s příslušenstvím potvrzen ve výroku I rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 5. 2008 č. j. 11 C 207/2007-70, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve "zbytku" pak bylo dovolání odmítnuto.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stanoví-li tak právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
6. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Namístě je proto závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být (samostatným) předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu