ECLI:CZ:US:2015:3.US.2469.14.1
sp. zn. III. ÚS 2469/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 3 Nt 24/2014 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-1996, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky, článkem 1, článkem 4 odst. 2 a odst. 4, článkem 10 odst. 1, článkem 11 odst. 1, článkem 26 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 a článkem 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Policie České republiky ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-267/TČ-2011-251202 bylo se souhlasem státního zástupce rozhodnuto v trestní věci obviněného Eduarda Víta a spol., stíhaného pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, o zajištění osobních vozidel (blíže specifikovaných ve výroku usnesení) jako náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu.
Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-1996 nebylo vyhověno opakované žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění ze dne 4. 4. 2014.
Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 3 Nt 24/2014 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
III.
Stěžovatelka namítá, že zajištěním uvedeného majetku došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, práva na svobodu podnikání a práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti popisuje průběh dosavadního řízení, v němž opakovaně žádala o zrušení zajištění, avšak ze strany orgánů činných v trestním řízení jí nikdy nebylo vyhověno. Stěžovatelka má za to, že zajištění předmětných vozidel je od samého počátku nezákonné a údajný důvod zajištění neodpovídá tvrzením orgánů činných v trestním řízení. V tomto smyslu stěžovatelka poukazuje na to, že zajištěná vozidla jsou v jejím vlastnictví, nikoliv ve vlastnictví obviněného Eduarda Víta, přičemž nesouhlasí s výkladem orgánů činných v trestním řízení, podle nichž lze ve smyslu §79f trestního řádu zajistit jakýkoli majetek kohokoli, pokud by se mohlo jednat o věci, které byly nabyty za finanční prostředky získané trestnou činností, aniž by k tomu byl proveden jediný důkaz. Namítá dále, že ani po téměř dvaceti měsících nebyly provedeny důkazy, které by prokázaly, či alespoň podpořily pravdivost domněnek orgánů činných v trestním řízení, o něž jsou rozhodnutí o dalším trvání zajištění opírána. Stěžovatelka se domnívá, že dochází k nedůvodným průtahům ve věci a zajištění majetku trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, aniž by bylo dostatečně důkazně podepřeno.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při posuzování přiměřenosti zásahu je nepochybně nutné zkoumat rovněž jeho časovou dimenzi; zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02).
V.
Ústavní soud má za to, že výše uvedené podmínky byly v projednávaném případě naplněny.
Ústavní soud setrvává na názoru vyjádřeném již v jeho rozhodnutích o předchozích ústavních stížnostech stěžovatelky (usnesení ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2839/13, ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 176/14 a ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1649/14). Jak je zde uvedeno, není relevantní, že obviněný Eduard Vít nebyl v hmotněprávním smyslu držitelem ani vlastníkem předmětných vozidel. Rozhodující je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě existence podezření o výnosu z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, když není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách.
K námitce stěžovatelky vytýkající orgánům činným v trestním řízení nedostatečné prokázání skutkového stavu, jež by odůvodňovalo dlouhodobé zajištění vozidel, Ústavní soud připomíná, že pro zajištění věcí, jakož i jejich náhradních hodnot, postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů totiž přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný; jinými slovy, může být dalším šetřením vyvrácen (viz např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07). Ačkoliv orgány činné v trestním řízení dosud zcela jednoznačně neprokázaly, za jakých okolností došlo k nabytí zajištěných vozidel stěžovatelkou, zjistily a prokázaly skutečnosti, které odůvodňují podezření, že obviněný Vít účelově převedl zmiňovaná vozidla na stěžovatelku právě z toho důvodu, aby nemohla být v rámci trestního řízení zajištěna. Ústavní soud má za to, že způsob, jakým se stížnostní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky, lze považovat za dostatečný, vyhovující požadavku transparentnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.
Ústavní soud má za to, že k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nedošlo ani v souvislosti s délkou zajištění. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyjádřil zásadu, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05). Zajištění majetkových hodnot proto musí trvat jen po nezbytně dlouhou dobu, pokud je zajištění nutné vzhledem k dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud je přesvědčen, že s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti a rozsah potřebného dokazování nelze v projednávaném případě délku zajištění označit za nepřiměřenou.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu