ECLI:CZ:US:2015:3.US.563.14.1
sp. zn. III. ÚS 563/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Richarda Rolfese, advokáta, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 610/2013 a proti nakládání s dokumenty zajištěnými při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor na základě příkazů vydaných Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 37 Nt 666/2013 a sp. zn. 37 Nt 670/2013, oba ze dne 12. 9. 2013 spojené se žádostí o vydání usnesení o naléhavosti věci a návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 2. 2014 stěžovatel brojí proti "zásahu orgánu veřejné moci" a "proti nakládání s dokumenty zajištěnými při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor". V petitu ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že "postup Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 610/2013 je v rozporu s čl. 36 odst. 1, 11 odst. 1 a 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"). Dále pak, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Konečně pak, aby Ústavní soud přikázal "Městskému soudu v Praze vrátit stěžovateli veškeré věci odňaté stěžovateli při prohlídkách prováděných Policií České republiky na základě příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 Nt 670/2013 dne 12. 9. 2013 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 37 Nt 666/2013 dne 12. 9. 2013, přičemž tyto věci jsou blíže specifikované v protokolech o provedení těchto prohlídek ze dne 12. 9. 2013, č. j. OKFK-2392/TČ-2012-25120 a ze dne 13. 9. 2013 č. j. OKFK - 2392 / TČ-2012 - 251202 a zničit veškeré pořízené kopie listin a datových záznamů". Předběžným opatřením pak mělo být Městskému soudu v Praze zakázáno v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 610/2013 jakékoliv seznamování se s věcmi, které mu byly Českou advokátní komorou předloženy v souvislosti s návrhem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, a jejich obsahem, a nakládání s těmito věcmi jiným způsobem, než jejich vrácením stěžovateli či jejich zabezpečením dle §85b odst. 8 trestního řádu, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení konkrétních rozhodnutí, napadá "zásah orgánu veřejné moci", z petitu lze dovodit, že tímto zásahem je "postup Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 610/2013". Zásahem orgánu veřejné moci je pak též stěžovatelem výslovně napadené "nakládání s dokumenty zajištěnými při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor" specifikované výše.
Stěžovatel je advokátem a na základě usnesení PČR - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality č. j. OKFK- 2392/132/TČ - 2012- 251202 ze dne 13. 9. 2013 je stíhán jako obviněný ze zločinu krácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1) písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Před zahájením trestního stíhání vydal Obvodní soud pro Prahu 5 dne 12. 9. 2013 příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků sp. zn. 37 Nt 670/2013 a dále příkaz k domovní prohlídce pod sp. zn. 37 Nt 666/2013. Na základě těchto příkazů provedla Policie České republiky prohlídky v prostorách, v nichž stěžovatel vykonává advokacii. Při prohlídce ve věci 37 Nt 666/2013 přítomný zástupce České advokátní komory odmítl Policii České republiky udělit souhlas k seznámení se s obsahem věcí zajištěných při prohlídce. Při prohlídce ve věci sp. zn. 37 Nt 670/2013 Policie České republiky přítomnost zástupce České advokátní komory nezajistila, a ten se na místo dostavil až na základě iniciativy stěžovatele, a to až více než hodinu a půl po zahájení prohlídky. Následně pak rovněž nedal souhlas k seznámení se s věcmi při této prohlídce zajištěnými.
Proti příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 37 Nt 670/2013 dne 11. 11. 2013 podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení tohoto příkazu a vydání věcí zajištěných při prohlídce (věc byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 3422/13). Příkaz k domovní prohlídce sp. zn. 37 Nt 666/2013 stěžovatel ústavní stížností nenapadl (příkaz k domovní prohlídce k ústavní stížnosti přikládá).
Následně Obvodní soud pro Prahu 5 podal dne 24. 9. 2013 u Městského soudu v Praze návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory ve smyslu §85b odst. 3 trestního řádu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. Nt 610/2013. Stěžovatel se na Městský soud v Praze obrátil podáním ze dne 26. 11. 2013 a požádal jej, aby k návrhu nepřihlížel ve smyslu §85b odst. 6 trestního řádu, neboť návrh neobsahuje náležitosti vyžadované trestním řádem, zejména pak neobsahuje označení listin, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s jejich obsahem, vylíčení skutečností svědčících o tom, proč má být nesouhlas zástupce České advokátní komory nahrazen rozhodnutím soudce a k návrhu nebyl ani připojen protokol, v němž je nesouhlas zástupce České advokátní komory zaznamenán.
Dne 28. 11.2013 se ve věci konalo veřejné zasedání, na jehož závěr soudkyně uvedla, že jednání odročí na neurčito, přičemž v mezidobí se seznámí s obsahem zajištěných listin. Po dokončení tohoto seznamování nařídí druhé veřejné zasedání ve věci. Usnesením ze dne 31. 1. 2014 pak soud rozhodl o přizvání znalce.
Dne 14. 1. 2014 pak Vrchní soud v Praze uložil dle §174a odst. 6 a 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudních, ve znění pozdějších předpisů, usnesením sp. zn. Ult 4/2013 Městskému soudu v Praze nařídit veřejné zasedání do 20. 3. 2014.
Podle stěžovatele meritorní projednání takto evidentně vadného návrhu i způsob, jakým Městský soud v Praze při jednání postupuje, natolik vybočují z mezí stanovených v rovině jednoduchého práva trestním řádem, že nabyly charakteru nezákonného zásahu.
Postupem Městského soudu v Praze tak bylo dle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na majetek dle čl. 11 Listiny a právo na svobodný výkon povolání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 4. 2014 pak stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze nerespektoval výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. Ult 4/2013, když 26. 3. 2014 bylo doručeno do advokátní kanceláře právního zástupce stěžovatele vyrozumění obhájce o nařízení veřejného zasedání v uvedené věci, a to na den 15. a 16. 5 2014, datované dne 19. 3. 2014. Stěžovatel je přesvědčen, že nastala situace, kdy jakýkoli postup Městského soudu ve věci směřující k projednání návrhu na nahrazení souhlasu ve smyslu §85 odst. 3) trestního řádu bude vždy protiústavní.
Stěžovatel v této souvislosti cituje usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3988/13 ze dne 24. 3. 2014, ve věci stěžovatele GARRIS LEGAL, advokátní kancelář, s. r. o, která je dle stěžovatele co do merita skutkově shodná s jeho věcí (všechny prohlídky jsou projednávány pod jedním číslem jednacím, v jedné trestní věci, stejným senátem Městského soudu v Praze). Zde Ústavní soud uvedl: "Ústavní soud sice měl určité pochybnosti o tom, zda návrh nemohl být ve veřejném zasedání projednán dříve (§85b odst. 7 trestního řádu). Za tímto účelem přezkoumal obsah sdělení místopředsedy Městského soudu v Praze k podání stěžovatelky ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. St 256/2013. Vědom si toho, že předsedkyně senátu odročila veřejné zasedání na neurčito a zvažujíc, zda není stížnost v tomto směru předčasná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zjistil, že po podání ústavní stížnosti bylo na návrh stěžovatelky vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. Ult 4/2013, kterým tento podle §174a odst. 6 a 8 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na návrh stěžovatelky určil Městskému soudu v Praze lhůtu k nařízení na neurčito odročeného veřejného zasedání k projednání návrhu soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 podle §85b odst. 3 trestního řádu do 20. 3. 2014. Hlavním kritériem pro hodnocení lhůty k projednání návrhu není to, že soudně vyřizuje souběžně i jiné věci, protože pouze takový důvod ústavně neobstojí, ale to, že úkon se týká značného rozsahu posuzovaných předmětů, které byly zástupcem České advokátní komory předloženy k posouzení. Nejedná se totiž jen o věci z jediného objektu (v němž byly zajištěny věci, k nimž se váže ústavní stížnost), ale ze dvou dalších (které předmětem stížnosti nejsou). S ohledem na zdůvodnění předchozí lhůty k nařízení prvního veřejného zasedání místopředsedou Městského soudu v Praze a především i na konečné datum určené k provedení úkonu Vrchním soudem v Praze Ústavní soud zatím nemá důvod považovat takovou lhůtu za protiústavní. Současně však apeluje na předsedkyni senátu Městského soudu v Praze, aby věc projednala bez zbytečného odkladu, tedy přednostně a s největším urychlením tak, jak k tomu byla zavázána rozhodnutím vrchního soudu."
Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že Městský soud v Praze již nikdy nemůže ve věci rozhodnout v souladu s ústavním pořádkem ani s ustanovením trestního řádu, ani se shora citovaným názorem Ústavního soudu, právě pro překročení vymezeného času.
Ve zmíněném doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel formuluje návrh na předběžné opatření ukládající Městskému soudu v Praze, aby "v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 610/2013 nekonal, zejména pak, aby nekonal veřejné zasedání nařízené na den 15. a 16. 5. 2014 od 9:00 hod. a vyčkal, a to až do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé".
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2014 stěžovatel dodává, že po odeslání výše uvedeného doplňujícího podání ze dne 28. 4. 2014 zjistil, že dne 10. 2. 2014 vyzval Městský soud v Praze Obvodní soud pro Prahu 5 k doplnění návrhu na nahrazení souhlasu zástupce ČAK ve spolupráci s policejním orgánem tak, aby obsahoval klíčová slova, podle nichž by bylo možno identifikovat informace relevantní pro trestní řízení. Podle stěžovatele šlo o nepřípustné doplnění návrhu učiněné po lhůtě stanovené trestním řádem pro podání samotného návrhu, a to řadu měsíců po jejím uplynutí.
Účelem návrhu není dle stěžovatele získat konkrétní důkaz nebo listiny, o nichž lze předpokládat, že relevantní důkazy obsahují, ale umožnit orgánům činným v trestním řízení seznámit se s celým obsahem advokátních spisů bez ohledu na to, čeho se týkají. Toto podezření potvrzuje i výběr klíčových slov, mezi nimiž je i jméno a příjmení stěžovatele.
V dalším doplnění Ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 2014 stěžovatel uvádí, že v mezidobí vyhověl Městský soud v Praze návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. 37 Nt 928/2013 a usnesením sp. zn. Nt 610/2013 ze dne 16. 5. 2014 rozhodl o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, aby se orgány činné v trestním řízení mohly seznámit s obsahem části listin, které jsou v rozhodnutí vyjmenovány, zbývající listiny byly předány České advokátní komoře. Toto rozhodnutí stěžovatel zasílá v příloze. Dané rozhodnutí pak stěžovatel napadl samostatnou ústavní stížností.
Uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo dne 16. 5. 2014 rozhodnuto pouze o části návrhu, když se soud zabýval pouze dokumenty v podobě listin zachycených na hmotném substrátu a o dokumentech, které jsou v elektronické podobě, tímto usnesením nebylo rozhodováno, neboť se vyčkává vypracování znaleckého posudku. Řízení, v němž stěžovatel spatřuje nezákonný zásah, tedy ve zbývající části stále pokračuje.
Dne 3. 7. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno též podání stěžovatele datované 26. 11. 2013, ve kterém stěžovatel odkazuje na svou ústavní stížnost ze dne 11. 11. 2013, kterou se domáhal vyslovení závěru, že příkazem k domovní prohlídce sp. zn. 37 Nt 670/2013, následnou prohlídkou a zadržováním věcí stěžovatele došlo k porušení jeho ústavních práv. Jak zjistil Ústavní soud, shodné podání bylo již Ústavnímu soudu doručeno 26. 11. 2013 právě jako doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 11. 2013 vedené pod sp. zn. III. ÚS 3422/13, která se zabývala výše tvrzenými zásahy do ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně musel v řízení vyčkat vyřízení ústavní stížnosti ze dne 11. 11. 2013 vedené pod sp. zn. III. ÚS 3422/13, ve které se stěžovatel domáhal zrušení samotného příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 37 Nt 670/2013 a vydání věcí zajištěných při prohlídce. Stěžovatel zde napadal jak příkaz k domovní prohlídce, tak samotný průběh domovní prohlídky, jakož i protiústavní zásah spočívající v zadržování věcí při domovní prohlídce zabavených. Případné vyhovění uvedené ústavní stížnosti by bylo určující i pro osud nyní projednávané ústavní stížnosti. Z uvedeného důvodu též nemohl Ústavní soud vyřídit stížnost přednostně, jak se stěžovatel dožadoval.
O ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3422/13 Ústavní soud rozhodl dne 5. 2. 2015 tak, že ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nyní projednávané věci tak Ústavní soud, ohledně argumentace stěžovatele týkající se nařízení a průběhu domovní prohlídky odkazuje na shora uvedené usnesení III. ÚS 3422/13. Výslovně pak Ústavní soud opakuje, že "ohledně námitky stěžovatele, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč (kvůli jakým věcem) má být domovní prohlídka provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná".
Jakkoli stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívající v tvrzeném protiústavním postupu Městského soudu v Praze, Ústavní soud pro úplnost dodává, že stížnost jiného subjektu napadající v mezidobí vydané usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014 Nt 610/2013, byla jako zjevně neopodstatněná taktéž odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 2392/14 ze dne 14. 10. 2014.
Ústavní soud zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu, jakož i nezbytnou zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zvláště důležité je to v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud za nepřípustné (srov. ve skutkově obdobné věci usnesení sp. zn. IV. ÚS 2199/14 ze dne 24. 7. 2014), případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003) s výjimkou situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363) či sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221)]. Jinak řečeno, možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s výjimkami které mají povahu zcela extrémního vybočení z hranic podústavního práva. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006 "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit".
Pokud jde aspekty napadeného zásahu spočívající v úkonech směřujících k nahrazení souhlasu České advokátní komory rozhodnutím soudu ve smyslu §85 odst. 3 trestního řádu, odkazuje zde Ústavní soud na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2199/14 ze dne 24. 7. 2014, které výslovně stanoví, že "požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o návrhu dle §85b odst. 3 trestního řádu) běží. [Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky] tak zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže je vedeno řízení o návrhu [...] o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí in favorem [České advokátní komory] a potažmo i samotné stěžovatelky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje nyní podanou ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli k vyčkávání výsledku uvedeného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení řízení před Ústavním soudem), je souběžným vedením řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení podle §85b odst. 3 trestního řádu, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným".
Ústavní soud i v nyní projednávaném případě konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná v rozsahu, ve kterém jde o námitky směřující vůči "postupu Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. Nt 610/2013" a které lze zároveň relevantně namítat právě v tomto řízení, jak je vyloženo shora. Není v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud při probíhajícím řízení jsou formou ústavních stížností napadány dílčí procesní návrhy či dílčí procesní úkony v daném řízení před tím, než měl možnost o nich sám obecný soud rozhodnout. Stejně tak je nežádoucí, aby Ústavní soud předběžným opatřením zakazoval obecnému soudu ve věci rozhodnout, neboť tím by byl samotný princip subsidiarity popřen, pokud by se znemožnilo obecnému soudu se s relevantními námitkami stěžovatele nejprve vypořádat ve svém vlastním rozhodnutí.
Pokud jde o další aspekt tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci (Městského soudu v Praze) spočívající v "nakládání s dokumenty zajištěnými při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor", zde Ústavní soud konstatuje, že na základě stěžovatelem vylíčených skutečností, jakož i všech jím poskytnutých dokumentů nelze dovodit, že by nakládání s dokumenty zabavenými při domovní prohlídce bylo zjevnou svévolí orgánu veřejné moci. Ústavní soud zde též pro stručnost odkazuje na již shora zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 3422/13 ze dne 5. 2. 2015 týkající se právě stěžovatele.
Pokud jde o časový aspekt, tedy tvrzení stěžovatele, že Městský soud v Praze již nemohl po dni 20. 3. 2014 (do kdy byl povinen dle rozhodnutí nadřízeného soudu nařídit jednání), nikdy rozhodnout ústavně konformně, ani zde nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, pokud jde o důsledky, které z postupu soudu dovozuje.
Ústavní soud musel vzít do úvahy skutkovou náročnost věci, obsáhlost dokumentů, kterých se rozhodování týká, jakož i potřebu obecného soudu pečlivě prostudovat rozsáhlé množství písemné i elektronické dokumentace zabavené při domovní prohlídce.
Skutečnost, že soud nerozhodl do doby, která mu byla stanovena nadřízeným soudem, může sice teoreticky vést k závěru o průtazích v řízení či o existenci případného nároku na náhradu škody souvisejícího s nemožností vykonávat po danou dobu advokátní praxi (k těmto závěrům v rovině podústavního práva se však v této fázi řízení Ústavní soud blíže logicky nijak nemůže vyjádřit), neznamená však automaticky absolutní znemožnění konání řízení po stanovené době či dokonce závěr o automatické protiústavnosti jakéhokoli dalšího nakládání s dokumenty zajištěnými při domovní prohlídce [k otázce pokračování řízení po lhůtě stanovené nadřízeným soudem srov. ve skutkově obdobné věci jiné stěžovatelky (advokátní kanceláře) týkající se téhož trestního řízení usnesení sp. zn. I. ÚS 1542/14 ze dne 12. 8. 2014].
Stejně tak není bez významu, že zabavení dokumentů stěžovateli jakožto advokátovi souvisí s obviněním jeho samotného ze závažné trestné činnosti, kdy Ústavní soud opakuje, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" [srov. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405)].
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti pak sdílejí též návrhy s ní spojené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu