ECLI:CZ:US:2015:3.US.661.15.1
sp. zn. III. ÚS 661/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Majera, zastoupeného Mgr. Veronikou Brunhofer, advokátkou se sídlem Spojová 646, Chýně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 26 Co 575/2013-120, usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. května 2012 č. j. 6 EXE 7687/2011-47 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. května 2013 č. j. 6 EXE 7687/2011-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli byla nařízena exekuce (pro dlužné výživné ve výši 28 400 Kč za období od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011, pro běžné výživné ve výši 4 000 Kč od měsíce března 2011 a pro náklady exekuce). Po nařízení exekuce podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce s tím, že na vymáhanou pohledávku zaplatil dne 29. 3. 2011 částku 28 000 Kč. Okresní soud
Praha- západ napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2012 exekuci částečně zastavil, a to pro částku dlužného výživného ve výši 28 000 Kč. Dne 6. 5. 2013 pak Okresní soud Praha-západ vydal doplňující napadené usnesení, kterým zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro dlužné výživné ve výši 400 Kč, pro běžné výživné a pro náklady exekuce.
3. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že se exekuce dále zastavuje pro dlužné výživné za období od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011 ve výši 400 Kč a pro běžné výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně od dubna 2011, v dalším usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 4749/2014-159 odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má především za to, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně posoudily §268 odst. 1 písm. g) před středníkem občanského soudního řádu, týkající se rozsahu zaniklého práva přiznaného vykonávaným rozhodnutím. Ve svých podáních namítal, že nařízená exekuce a její výkon je prováděn na základě neplatného exekučního titulu, ani jeden soud však tuto námitku nereflektoval. Stěžovatel má za to, že právo přiznané vykonávaným rozhodnutím a vymáhané v exekučním řízení zcela dávno splnil a výkon rozhodnutí měl tak být exekučním soudem zastaven v celém rozsahu.
5. Stěžovatel tvrdí, že zde nebylo dáno oprávnění k vymožení dlužného výživného ve výši 28 400 Kč za období od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011. V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 21 Co 357/2010-180 bylo stanoveno, že otec (stěžovatel) je povinen zaplatit dluh na výživném vzniklý za dobu od 7. 2. 2008 do 31. 8. 2010 v celkové výši 96 772 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dlužné výživné za vedlejší účastnicí řízení v exekuci požadované období od 1. 7. 2010 do 31. 8. 2010 tak bylo zahrnuto do částky 96 772 Kč. Stěžovatel tak správně uhradil tuto částku dlužného výživného, ve které byly zahrnuty i částky výživného exekučně vymáhané za měsíce červenec a srpen 2010.
6. Stěžovatel se domnívá, že jeho dcera (oprávněná) měla právo požadovat dlužné výživné za období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011, tj. částku ve výši 20 000 Kč. Pokud tedy stěžovatel uhradil vedlejší účastnici řízení částku ve výši 28 000 Kč, jednalo se o úhradu částky dlužného výživného za období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011, a úhradu částky běžného výživného za měsíce únor a březen 2011; došlo tak tedy i k úhradě částky běžného výživného za měsíc březen 2011. Stěžovatel má tedy za to, že odvolací soud nesprávně posoudil rozsah zániku vymáhaného práva, když toto zcela zaniklo (bylo splněno) úhradou ze strany stěžovatele ze dne 29. 3. 2011, tím tedy došlo k úhradě i za měsíc březen 2011.
7. Pokud se týče úhrady běžného výživného, to je hrazeno ze strany stěžovatele řádně a včas. Pokud tedy není veden výkon rozhodnutí pro dlužné výživné, není důvod, aby byl veden výkon rozhodnutí pro běžné výživné za jeden jediný měsíc. Stěžovatel rovněž uvedl, že na základě zcela nepřiměřeně a neoprávněně vedené exekuce má postiženy všechny nemovitosti, které se nachází v jeho vlastnictví či spoluvlastnictví, bez jakékoliv možnosti s nimi řádně nakládat, tato situace již trvá 4 roky. Stěžovatel se tak domnívá, že postupem jak Exekutorského úřadu pro Prahu 8, tak soudy obou stupňů, byl v exekučním řízení těmito orgány dotčen na svých základních právech specifikovaných výše.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl ze strany odvolacího soudu poučen o tom, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, byť toto dovolání bylo s ohledem na bagatelnost sporné částky ex lege nepřípustné (tj. nejednalo se fakticky o procesní prostředek obrany ve smyslu §72 odst. 3 věta před středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je nutno hodnotit ústavní stížnost jako podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Předmětem sporu je částka ve výši 4 000 Kč (pro výživné za měsíc březen 2011), kterou stěžovatel dle svého tvrzení uhradil před nařízením výkonu exekuce, a z tohoto důvodu mělo dojít k zastavení exekuce v celém rozsahu, nikoli jen zčásti. Spornou částku lze přitom i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémního vybočení z ústavních kautel práva na spravedlivých proces, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
11. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
12. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud v Praze jako soud odvolací své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§157 občanského soudního řádu), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti exekuce lze toliko dodat, že tato byla vznesena až v ústavní stížnosti. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti se jí proto Ústavní soud nemohl zabývat. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu