ECLI:CZ:US:2015:4.US.1874.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1874/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Martina Grubnera, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolská 60, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 26. března 2014, č.j. 43 Nt 7220/2014-4, a proti následně na základě uvedeného příkazu provedené prohlídce, vykonané policejním orgánem ve dnech 2. - 4. dubna 2014, ve spojení s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a následného úkonu, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 7 odstavci 1, v čl. 11, v čl. 12 a v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2 odstavci 3 a v čl. 90 Ústavy ČR, a v čl. 8 odstavci 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným příkazem bylo nařízeno provedení prohlídky jiných prostor a pozemků - advokátní kanceláře stěžovatele, specifikované adresou, označením jednotlivých kanceláří a uvedením katastrálního území, čísla parcely, LV a vlastníka nemovitosti. Na základě příkazu provedla Policie ČR prohlídku, při níž došlo k odejmutí otisku dat z počítačů, k odejmutí listin - označených zástupcem České advokátní komory, které by mohly mít vztah k osobám uvedeným v příkazu, a konečně k odebrání pevných disků, vyjmutých z počítače přítomným znalcem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že již řízení předcházející vydání příkazu trpělo vadami. Přístup soudu k návrhu státního zástupce byl svévolný a zcela postrádal přezkumný aspekt; k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 889/10, sp. zn. II. ÚS 1940/10 a sp. zn. IV. ÚS 2553/11. Napadený příkaz k prohlídce podle stěžovatelova přesvědčení trpí zásadními nedostatky; výrok neobsahuje informaci, jakého trestného činu se týká, ani v něm nejsou dostatečně specifikovány osoby, které by mohly být pachateli. Za zcela neakceptovatelné pak považuje označení místa, v němž má být prohlídka vykonána, neboť advokátní kancelář nenese jméno stěžovatele, ale zcela jiné. Vymezení prostor je nepřesné a v rozporu se skutečným stavem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2228/09), když není zohledněna ani skutečnost, že stěžovatel nemusí využívat veškeré prostory, ale může jich část dále pronajímat. Tím došlo k nepřiměřenému a nepřípustnému rozšíření úkonu i na adresáty, nemající žádnou vazbu na stěžovatele. (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 424/2000, sp. zn. I. ÚS 201/01, sp. zn. II. ÚS 2094/08 či sp. zn. IV. ÚS 2227/12).
V rozporu s dalším judikátem Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 287/96), pak má být skutečnost, že stěžovateli předložený příkaz neobsahoval podpis soudce, a dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu stran neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu. Napadený příkaz odůvodnění užití takového postupu neobsahuje. Není rovněž dostatečně vymezeno, proč má být úkon vykonán právě v advokátní kanceláři stěžovatele, příkaz obsahuje pouhé konstatování, že stěžovatel poskytoval právní a administrativní servis šetřeným osobám. Stěžovateli přitom není jasné, jakou podobu by měl administrativní servis v daném případě mít. Proto považuje stěžovatel příkaz za zjevné porušení jeho základních práv, jakož i nekonkrétní ve vztahu k popisu hledaných věcí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3369/10, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva 30457/06).
Pokud se týká provedení nařízené prohlídky, tato byla zahájena nafocením a zapečetěním prostor advokátní kanceláře dne 2. dubna 2014, což je v rozporu s protokolací, podle níž měla být prohlídka zahájena teprve dne 3. dubna 2014. V rámci provádění prohlídky byla pořízena řada snímků nejen policejním fotoaparátem, ale rovněž mobilním telefonem jednoho z policistů. Před započetím prohlídky nebyl proveden výslech stěžovatele a stěžovatel nebyl ani vyzván k vydání věci. Zaznamenaný monolog byl z větší částí zápisem přednesu právní zástupkyně stěžovatele (k tomu viz nález sp. zn. III. ÚS 486/98).
Popsané okolnosti vydání příkazu i provedení prohlídky považuje stěžovatel za zcela nepřijatelný zásah do jeho zaručených práv, perzekuci na výkon jeho povolání, přičemž výsledkem bylo pouze zajištění spisů a důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a jeho klienty. Zde stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva sp. zn. 18603/03; sp. zn. 71362/01 a sp. zn. 74336/01.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvedl, že prohlídka byla nařízena ve věci jiné osoby, nikoliv stěžovatele samotného, přičemž orgány činné v trestním řízení měly k dispozici i jiné postupy k zajištění důkazů. Nemohlo se tedy jednat o neopakovatelný a neodkladný úkon (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/02).
K výzvě Ústavního soudu poskytl Obvodní soud pro Prahu 1 vyjádření k ústavní stížnosti, v němž soudce odkázal na odůvodnění napadeného příkazu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou a nedůvodnou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 7220/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejprve na žádost stěžovatele posoudil naléhavost věci a po zvážení všech okolností ústavní stížnost přednostně neprojednal, neboť dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu splněny nebyly.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by výroková část napadeného příkazu trpěla takovými vadami, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod. Vztah k trestné činnosti byl v napadeném příkazu určen dostatečně, stejně tak okruh podezřelých z jejího spáchání. Dostatečně bylo i určeno, v jakých prostorách má být prohlídka provedena, včetně přesně uvedené adresy. Zde považuje Ústavní soud za vhodné odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 424/2000, z něhož plyne, že z hlediska respektování ústavně zaručených práv a svobod je zřejmé, že příslušná prohlídka může být provedena toliko v prostorách toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Na základě předloženého spisu je Ústavní soud přesvědčen, že se tomu tak v daném případě stalo. Ve výroku příkazu se praví, který orgán prohlídku provede.
Ústavní soud je přesvědčen, že Obvodní soud pro Prahu 1 dostatečně vysvětlil, proč se příkaz vydává, jaké jsou časové a věcné souvislosti a zda jsou naplněny podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu. Napadený příkaz dostatečně srozumitelně uvádí, že se na uvedené adrese mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, neboť právě stěžovatel, který je advokátem, zde poskytoval právní pomoc, a že existuje podezření, že se zde mohou nacházet další věci související s trestnou činností; výslovně jsou uvedeny jak listinné důkazy (plné moci, složky zájmových společností, účetní agendu společností faktury, dodací listy, objednávky, obchodní smlouvy, účetní kniha, pokladní deník a jiné, smlouvy o založení bankovních účtů a s tím spojené další listiny, např. používání internetbankingu, o vydání platebních karet k účtům, mobilní elektronické klíče, firemní razítka, telefonní přístroje, SIM karty, výpočetní a komunikační technika, vč. záznamových médií). Ústavní soud k tomu uvádí, že z obsahu a z kontextu napadeného příkazu lze dovodit racionálně odůvodněný předpoklad, že by příslušné věci mohly být uloženy v místě nařízené prohlídky.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by provedení prohlídky bylo zjevně nedůvodné, a jednalo se tak ze strany orgánů činných v trestním řízení o projev svévole. Pokud se týká rozporu protokolu se skutečností, poukazuje Ústavní soud na fakt, že stěžovatel sám s ním projevil souhlas v okamžiku, kdy k němu připojil svůj podpis.
Pokud se týká námitky, že napadeným příkazem došlo k porušení ústavně zaručených práv jeho klientů, k tomu Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, z níž plyne, že stěžovatel není k podání ústavní stížnosti za někoho jiného oprávněn. Stěžovateli nepřísluší domáhat se ochrany práv třetích osob, když podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 530/98, sp. zn. II. ÚS 122/10, sp. zn. IV. ÚS 103/13, či sp. zn. I. ÚS 1405/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Závěrem pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho práv chráněných ústavním pořádkem. Za daného stavu věci proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu