ECLI:CZ:US:2015:4.US.2798.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2798/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Hany Bílé, právně zastoupené advokátem Mgr. Erikem Zemanem, Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013 č. j. 7 Co 2172/2013-390 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 4. 2013 č. j. 3 E 37/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V roce 2010 byla mezi Jerry Jungem, jako postupitelem a stěžovatelkou, jako postupníkem, uzavřena smlouva o postoupení pohledávky. Předmětem smlouvy bylo postoupení pohledávky ve výši 100.536.989,- Kč z Jerryho Junga na stěžovatelku, kterou měl postupitel za povinným Ing. Miroslavem Procházkou z titulu poskytnutých půjček. V době postoupení pohledávky byl na základě exekučního titulu (notářského zápisu sepsaného notářkou Mgr. Gajané Rejzkovou dne 4. 4. 2007 sp. zn. N 133/2007, NZ 122/2007) pravomocně nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, a to na v ústavní stížnosti označených nemovitostech ve společném jmění manželů povinného a jeho bývalé manželky Mgr. Procházkové. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 E 37/2007. Dne 30. 6. 2011 podala bývalá manželka povinného návrh na zastavení tohoto výkonu rozhodnutí. Důvodem pro podání uvedeného návrhu byla podle Mgr. Procházkové především ta skutečnost, že vymáhaný nárok nemá základ v hmotném právu.
Výrokem I. usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 4. 2013 č. j. 3 E 37/2007-301 byl výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. 7. 2007 č. j. 3 E 37/2007-22 ve prospěch pohledávky oprávněné ve výši 100.536.989,- Kč, zcela zastaven. Příslušný okresní soud přitom vyšel z toho, že v uznání dluhu ze dne 4. 4. 2007 není uvedeno, kolik činí jistina z každé ze tří půjček, kolik z každé z nich činí úroky z prodlení s tím, že uznání dluhu považuje za neplatné dle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Okresní soud dospěl k závěru, že Jerry Jung povinnému nikdy žádné peníze neposkytl a smlouvy o půjčkách byly vyhotoveny pouze fiktivně. Soud s vědomím, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence uznaného závazku v době uznání, uzavřel, že se jedná o vyvratitelnou právní domněnku. V předmětném případě mělo být podle soudu dostatečně prokázáno, že dluh vůči povinnému Jerry Jungovi nikdy neexistoval. Výrokem II. citovaného usnesení okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Mgr. Procházkové náklady řízení ve výši 14.460,10 Kč. Výrokem III. nebylo povinnému, tj. Ing. Procházkovi, přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O stěžovatelkou podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 7 Co 2172/2013-390 tak, že ve svém výroku I. potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud přitom uzavřel, že půjčka poskytnutá Jerry Jungem nebyla Ing. Procházkovi fakticky nikdy poskytnuta. Odvolací soud současně svým výrokem II. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III. tak, že oprávněné byla uložena povinnost zaplatit. Mgr. Procházkové náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 316.500,30 Kč. Výrokem III. usnesení krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že povinný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem IV. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Mgr. Procházkové na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 106.597,20 Kč. Výrokem V. krajský soud stanovil, že povinný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesením ze dne 16. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 4428/2013-442 Nejvyšší soud dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013 č. j. 7 Co 2172/2013-390 odmítl. Výrokem II. Nejvyšší soud zrušil výrok II. a IV. Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013 č. j. 7 Co 2172/2013-390 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na základě výše zmíněného notářského zápisu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. N 133/2007, NZ 122/2007 byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2010 č. j. 57 EXE 753/2010-21 nařízena ve prospěch stěžovatelky exekuce. Pověřený exekutor Mgr. Jan Peroutka z Exekutorského úřadu v Chomutově vydal dne 15. 10. 2010 exekuční příkazy č. j. 135 EX 2633/10-9 a č. j. 135 EX 2633/10-10, jimiž nařídil exekuci a zřídil exekutorské zástavní právo na v návrhu blíže určených nemovitostech.
Dne 10. 1. 2012 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 57 EXE 753/2010-203 o návrhu na částečné zastavení exekuce tak, že návrh Mgr. Procházkové zamítl. Příslušný obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi Jerry Jungem a povinným byly uzavřeny tři smlouvy o půjčce, na základě kterých byly poskytnuty povinnému finanční prostředky, které nebyly Jerry Jungovi doposud vráceny. Oproti výše citovanému usnesení Okresního soudu v Prachaticích dospěl Obvodní soud pro Prahu 10 k závěru, že nárok Jerry Junga, resp. stěžovatelky, má oporu v hmotném právu. Ohledně uznání dluhu, který je obsahem notářského zápisu ze dne 4. 4. 2007 N 133/2007, NZ 122/2007, obvodní soud konstatoval, že má všechny náležitosti, které vyžaduje ustanovení §558 o. z. Uznání dluhu tedy založilo právní domněnku existence dluhu, která v řízení nebyla žádným způsobem vyvrácena. K odvolání Mgr. Procházkové Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť podání opravného prostředku nepovažoval odvolací soud za důvodné. Dne 18. 4. 2013 podala Mgr. Procházková proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jenž má být u Nejvyššího soudu evidováno pod sp. zn. 30 Cdo 554/2014, a o němž nebylo doposud rozhodnuto.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů byla dotčena na svých právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka uvádí, že obvodní soud pro Prahu 10 a Okresní soud v Prachaticích vedly řízení, jež se týkala totožného právního, ale i skutkového stavu. Řízení bylo vedeno týmiž účastníky, v obou řízeních šlo o vymáhání jedné pohledávky, v obou řízeních byly předloženy tytéž důkazy. Shodné byly rovněž důvody, pro které bývalá manželka povinného požadovala zastavení exekuce. V prvně rozsouzené věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo jednoznačně postaveno na jisto, že zde důvody, pro které mělo být exekuční řízení zastaveno, neexistují a v druhém řízení, které bylo vedeno už s poznatky zjištěnými v prvém řízení, byl vyvozen ze stejných důkazů zcela opačný závěr. Podle mínění stěžovatelky obecné soudy takovým postupem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, neboť byla zcela ignorována zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že s ohledem na předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 byla v legitimním očekávání, že Okresní soud v Prachaticích dojde ke stejnému právnímu závěru jako výše jmenovaný soud. Skutečnost, že Okresní soud v Prachaticích rozhodl v meritu věci naprosto opačně, než jiný soud v téže skutkové věci, představuje významný zásah do předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka měla legitimní očekávání, že soudy budou ve shodných věcech rozhodovat stejně.
Okresním soudem v Prachaticích byla odlišně hodnocena především zpráva Policejního prezidia ze dne 15. 4. 2012 a notářský zápis ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. N 133/2007, NZ 122/2007. Ze zprávy Policejního prezidia pouze vyplývá, že prostřednictvím policie v Kalifornii byl k věci dotazován Jerry Jung. Obsah vytěžení byl sdělen Interpolu Washington, ten obsah vytěžení předal Policejnímu prezidiu ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, Národní ústředny interpol, přičemž policista plk. Čestmír Souček z Policejního prezidia ČR sepsal předmětnou zprávu. Obsah zprávy je podle stěžovatelky zcela neautentický a jsou vážné pochybnosti, zda obsah v ní uvedený koresponduje s tím, co policejnímu orgánu v USA sdělil Jerry Jung, pokud se tedy skutečně jednalo o Jerryho Junga. Stěžovatelka vychází z toho, že zpráva policejního prezidia představuje pouze neoficiální informační kanál a z jejího obsahu je zřejmé, že se jedná o několikráte transponovaný úřední záznam. Ten však v řízení před soudem slouží toliko k úvahám o provedení výslechu svědka. Stěžovatelka má za to, že uvedenou zprávu neměl soud v řízení vůbec použít jako důkaz.
Stran sporného notářského zápisu stěžovatelka uvedla, že se nejedná o jediný důkaz prokazující poskytnutí půjčky od Jerryho Junga, neboť v soudním řízení byly předloženy smlouvy o půjčkách, smlouva o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2010 a čestné prohlášení původního věřitele Jerryho Junga ze dne 4. 11. 2011 o poskytnutí půjčky povinnému.
Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje efektivní ochranu práv všech právních subjektů. Oprávněná důvěra v předvídatelný postup orgánů veřejné moci platí nejen v horizontální poloze, ale i v poloze vertikální. Je-li soudu téhož stupně známa dřívější rozhodovací praxe jiného soudu a účastníci na tuto praxi odkazují a podporují tak svou argumentaci ve sporu, pak je nutné, aby soud tuto praxi akceptoval nebo, nestane-li se tak, aby v odůvodnění svého rozhodnutí osvětlil důvody, které jej vedly k odklonu od takové známé praxe. Podle náhledu stěžovatelky Okresní soud v Prachaticích svůj odklon od rozhodovací praxe Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze nijak neodůvodnil.
V souvislosti s výše uvedeným stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu, kupř. sp. zn. I. ÚS 2061/08, I. ÚS 625/2003, I. ÚS 625/2003, II. ÚS 490/04, IV. ÚS 200/96, II. ÚS 490/04.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z návrhu stěžovatelky je zřejmé, že tato vnímá jako zásah do svých ústavně zaručených základních práv rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích, který se při hodnocení prakticky téhož skutkového stavu odchýlil od dříve vysloveného právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 10.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci (jehož součástí je i právo na spravedlivý proces), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Ústavní soud přitom zdůrazňuje nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces, přičemž jedním z nich je i povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí.
Ústavní soud již v minulosti několikrát konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 329/04. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 39, s. 427 a násl.). Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, přistupují k výkladu právních norem. Takový význam judikatuře ostatně přisuzuje i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 ve věci sp. zn. II ÚS 566/05, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 558/01, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 136, s. 205 a násl.).
Stěžovatelce lze dát zcela zapravdu v tom smyslu, že tentýž skutkový stav by měl být teoreticky různými soudy vždy posouzen v zásadě stejně. V procesu hodnocení důkazů by měly obecné soudy postupovat podle stejných či obdobných metod hodnocení, díky čemuž by měly dospět ke shodnému závěru. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že do procesu hodnocení důkazů vstupuje individualita toho kterého soudce, jenž může nahlížet na stejný skutkový stav z jiného úhlu pohledu a dospět tak k odlišnému hodnocení skutkového stavu a tím i k odlišnému právnímu závěru. Uvedený stav je nepochybně nežádoucí, nicméně vycházející z principu soudcovské nezávislosti a nestrannosti. Soudce v rámci procesu dokazování musí vést soudní řízení tak, aby mohl dojít ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Současně nelze přistoupit na to, že by jiný soudce byl jednou provždy vázán hodnocením skutkového stavu, zjištěným jiným soudcem. Uvedený postup by vedl k rigidnosti práva a nemožnosti nápravy vadného hodnocení důkazů.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, jakým způsobem se ve věci rozhodující soudkyně dokázala argumentačně vypořádat s právním názorem, jenž byl dříve vysloven v obdobné věci jiným soudem.
Předně je třeba konstatovat, že Okresní soud v Prachaticích si byl v době rozhodování vědom toho, že prakticky totožné skutkové okolnosti již byly předmětem hodnocení Obvodního soudu pro Prahu 10 a chce-li dospět k odlišným právním závěrům, musí tomu též odpovídat přesvědčivost jeho právní argumentace. Ve věci rozhodující soudkyně začala svoji právní argumentaci stavět na široké základně, v jejímž rámci se zaobírala vztahy nejen mezi bývalými manžely Procházkovými, ale též mezi oprávněnou a povinným, který se zcela v rozporu se zásadami obecné logiky stavěl argumentačně na stranu oprávněné a nesouhlasil se zastavením výkonu rozhodnutí. Zde se nabízí otázka Cui bono? Z posuzování širšího rámce okolností případu se nevymyká ani zjištění nalézacího soudu, podle něhož se povinný dne 19. 3. 2007 vyjádřil v tom smyslu, že je nemajetný a pobírá jen podporu v nezaměstnanosti a dne 4. 4. 2007 se notářským zápisem zavázal zaplatit Jerry Jungovi do 13. 4. 2007 částku přesahující 100.000.000,- Kč. Okresní soud se dále zabýval tím, kdy vlastně měly být uzavřeny sporné smlouvy o půjčce, přičemž upozorňuje na nepřehlédnutelné rozpory mezi tvrzením povinného a stěžovatelky se skutečným textem smlouvy.
Zpochybňuje-li stěžovatelka zprávu interpolu o výpovědi Jerryho Junga, nutno uvést, že obecný soud se řádně vypořádal i s touto její argumentací, když porovnal hodnověrnost zprávy Interpolu a čestného prohlášení Jerryho Junga. Soud v tomto směru rozvedl své myšlenkové pochody a přesvědčivě odůvodnil, proč hodnotí zprávu Interpolu jako věrohodnější. Stejně tak se nalézací soud zabýval i samotným uznáním dluhu, které ve svém výkladu uvedl do souvislosti s reálným poskytnutím, resp. neposkytnutím půjčky. K výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.
Odvolací soud právní závěry nalézacího soudu rozvedl v tom smyslu, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný. Notář při jeho sepisu nezkoumá, zda má tento podklad v hmotném právu a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době sepsání. Krajský soud v Českých Budějovicích dále provedl rekapitulaci právních názorů soudu prvního stupně, k nimž se přiklonil.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Podle náhledu Ústavního soudu lze ústavní stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim ve své podstatě není čeho vytknout. Důvodem je především ta skutečnost, že obecné soudy přednesly přesvědčivé argumenty pro odlišné hodnocení důkazů oproti tomu, jak byly tyto nazírány v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 57 EXE 753/2010.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu