ECLI:CZ:US:2015:4.US.3518.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3518/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky DŘEVO TRUST, a. s., se sídlem Frýdek-Místek, T. G. Masaryka 602, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894/17, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. ledna 2014 č. j. 12 Co 638/2013-174 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 25 Cdo 2492/2014-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. listopadu 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. ledna 2014 č. j. 12 Co 638/2013-174 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 75/2013 bylo zjištěno, že žalobce Jaromír Vlk se návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným okresnímu soudu dne 18. února 2013, domáhal po stěžovatelce zaplacení celkové částky ve výši 119 695 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, sestávající z bolestného ve výši 22 440 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 75 000 Kč, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 5 953 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 10 000 Kč.
3. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. července 2013 č. j. 19 C 75/2013-139 ve věci samé tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 119 695 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 119 695 od 14. února 2013 do 26. února 2013 zamítl (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení částku 37 510 Kč (výrok III.) a stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5 980 Kč (výrok IV.)
4. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 31 000 Kč (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 12 400 Kč.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2014 č. j. 25 Cdo 2492/2014-212 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek okresního soudu pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 75 000 Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl pro nepřípustnost.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud se nevypořádal se vznesenými argumenty, své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a podle jejího názoru proto jednal v rozporu se zákazem libovůle, vyvěrajícím z principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka má za to, že s ohledem na absenci řádného odůvodnění, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu naprosto nepřezkoumatelné. Stěžovatelka má za to, že až Nejvyšší soud se ve svém rozsudku důsledně zabýval její argumentací ve vztahu ke zproštění odpovědnosti. Avšak z důvodu, že žalobce uplatnil více složek práva na náhradu škody, byť tyto podle tvrzení stěžovatelky jednoznačně vycházejí z jedné události a byly uplatněny jedním žalobním návrhem a v souhrnu překračují částku 50 000 Kč, z čehož stěžovatelka při podání dovolání vycházela, posuzoval Nejvyšší soud jednotlivé složky jako samostatné dílčí nároky, a u těch nároků, kde částka nepřesáhla 50 000 Kč, dovodil nepřípustnost dovolání. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě za bolest ve výši 22 440 Kč, náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 6 302 Kč, náhradě ušlého zisku ve výši 10 000 Kč, náhradě účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 5 679 Kč a náhradě za zpracování posudku ve výši 274 Kč, zrušil. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 1/03, III. ÚS 84/94, I. ÚS 113/02, III. ÚS 271/96 a I. ÚS 1838/13.
7. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v petitu nepožadovala zrušení části rozsudku dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť stěžovatelka toto rozhodnutí dovolacího soudu k ústavní stížnosti přiložila a rovněž v ní jeho obsah citovala. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozsudku dovolacího soudu, který je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti rozsudku dovolacího soudu.
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacímu podaná po lhůtě určené k jejímu podání.
9. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu Ústavní soud může přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a z jakých důvodů podané dovolání v části směřující proti jednotlivým složkám práva na náhradu škody, jež se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu, odmítl. Dovolání bylo proto shledáno přípustným jen v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 75 000 Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a učiněné v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud ve své již konstantní rozhodovací činnosti tyto závěry respektuje a nepovažuje je za svévolné či vybočující z mezí přípustné intepretace (srov. např. rozhodnutí vydaná pod sp. zn. III. ÚS 537/03, IV. ÚS 642/03 a III. ÚS 307/05).
11. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu. Taková úvaha stěžovatelky však není správná. Ústavní soud vzal v úvahu poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, kterého se stěžovatelce dostalo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž odvolací soud uvedl, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 - 239 o. s. ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Stěžovatelka tak podala dovolání, které Nejvyšší soud nemohl v části směřující proti jednotlivým nárokům, nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, než jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Důsledkem toho je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce dne 10. března 2014. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.
12. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti citovala.
13. Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu