ECLI:CZ:US:2015:4.US.448.15.1
sp. zn. IV. ÚS 448/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Stanislava Sosnovce a Milady Sosnovcové, oba zastoupeni JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 1170/2014-430, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 č. j. 25 Co 545/2011-345 a č. j. 25 Co 238/2012-345 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 4. 2011 č. j. 9 C 253/2009-250, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 10. 2011 č. j. 9 C 253/2009-291, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 3. 2012 č. j. 9 C 253/2009-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku a výše označeného rozsudku Okresního soudu v Benešově. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku formalistického přístupu civilních soudů k hodnocení důkazů bez snahy o nalezení spravedlivého řešení, když soudy zcela rezignovaly na ochranu práv stěžovatelů.
Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že Okresní soud v Benešově vyhověl žalobě vedlejších účastníků a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně vyklidit všechny movité věci v jejich vlastnictví nacházející se na pozemcích parc. č. X1 a X2 v k. ú. Myslíč, obec Struhařov, ve vlastnictví vedlejších účastníků (výrok I.) a povinnost odstranit cihlový elektroměrný pilíř s kabelovou přípojkou a plot sestávající se z podezdívky a železných sloupků, nacházející se na výše uvedených pozemcích (výrok II.). Okresní soud současně zamítl žalobu, aby soud uložil stěžovatelům povinnost odstranit opěrnou zídku, chodník a terénní schody a dále kanalizaci spodních a srážkových vod včetně revizní šachty na výše uvedených pozemcích (výrok III.) a uložil stěžovatelům povinnost zdržet se vstupu, průchodu, průjezdu a umísťování movitých věcí na uvedených pozemcích (výrok IV.). Okresní soud dále napadeným rozsudkem zamítl vzájemnou žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy přes výše uvedené pozemky a věcného břemene práva položení a opravy elektrické přípojky a práva stavby a opravy plotu na výše uvedených pozemcích za jednorázovou náhradu (výrok V.). Okresní soud dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu za znalečné a svědečné (výrok VII.). Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (ve výrocích I. až V.) a současně změnil rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů.
Proti rozsudku okresního a krajského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako návrh nepřípustný (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4622/12 ze dne 18. 12. 2012), neboť stěžovatelé současně napadli výše citované rozsudky dovoláním, které následně Nejvyšší soud výše označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Námitky stěžovatelů se týkají hodnocení důkazů, z nichž civilní soudy - podle jejich názoru - formalisticky dovodily skutkové závěry svědčící v jejich neprospěch. Zejména namítají vady řízení, kterých se měly soudy dopustit tím, že nepřihlédly ke všem skutečnostem a okolnostem případu a neprovedly jimi navrhované důkazy spočívající ve výslechu zpracovatele odborného vyjádření a v dotazu na katastr nemovitostí. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nesprávně hodnotily kritérium hospodárnosti při odstranění staveb.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Stran námitky neprovedení navržených důkazů a nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na soudech, aby zhodnotily, zda jim provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jeho zásah přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takové vady však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Pokud jde o námitku nesprávného hodnocení kritéria hospodárnosti při odstraňování neoprávněných staveb, Ústavní soud odkazuje na svá rozhodnutí v obdobných případech (srov. např. sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01 či IV. ÚS 1447/09). Ve stěžovatelem citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2977/10 Ústavní soud dovodil, že při posuzování případů tzv. neoprávněných staveb musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má to nejen nepříznivé důsledky pro konkrétního vlastníka, ale vyvolává i negativní odezvu ve společnosti, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Odstranění stavby je tak nutno zvažovat vždy na prvním místě, neexistují-li na straně stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, žádné takové důvody však v řízení před civilními soudy najevo nevyšly. Soudy se hospodárností odstranění neoprávněných staveb dostatečně zabývaly a jejich závěry jsou též v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů (výslechu zpracovatele odborného vyjádření a dotazu na katastr nemovitostí) a objasnil, jaké důvody jej vedly k závěrům týkajícím se uložené povinnosti stěžovatelů na vyklizení movitých věcí a odstranění neoprávněných staveb z pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků. Odvolací soud se pak řádně vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelů. Dovolací soud dostatečně podrobně objasnil, jaké důvody jej vedly k napadenému rozhodnutí. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 2745/13).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu