ECLI:CZ:US:2015:4.US.516.15.1
sp. zn. IV. ÚS 516/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. S. Babar Hashmi, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. 19 Co 389/2014-93 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 7 C 193/2012-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo ve věci rozvodu manželství rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem I. bylo manželství rozvedeno, výrokem II. nebylo vyhověno vzájemnému návrhu stěžovatele na uložení povinnosti rozvedené manželce platit mu výživné 15 000 Kč měsíčně). Dále požaduje rovněž zrušení uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku III. o nákladech řízení (výrok I.) a byl zamítnut návrh stěžovatele na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.).
Stěžovatel namítá nesprávnost výroku o nákladech řízení. Je přesvědčen, že odpovědnost za jejich vznik nese jeho bývalá manželka, která jej včas neupozornila, že podává návrh na rozvod manželství. Stěžovatel se tak nemohl připojit k návrhu a vznikly mu značné cestovní náklady v souvislosti s rozvodovým řízením.
Stěžovatel dále namítá, že mělo být vyhověno jeho návrhu na opravu odůvodnění rozsudku, ve kterém je v důsledku překlepu nesprávně uvedeno, že syn účastníků se narodil v Srbsku. Dále je v odůvodnění nepravdivě uvedeno, že stěžovatel opustil rodinu i své zaměstnání a zaměstnavatel s ním vedl disciplinární řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud dále uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další).
Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je přitom zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. K takovémuto postupu v projednávané věci důvod neshledal.
Soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly podle ustanovení §142 a §144 o. s. ř., přičemž vycházely ze skutečnosti, že v řízení o rozvod manželství účastníci řízení zásadně nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Do tohoto řízení přitom bylo netypicky a mimořádně vtěleno i řízení o výživném pro rozvedeného manžela, kdy soud, a to i s přihlédnutím k výsledku sporu a možnostem daným ustanovením §150 o. s. ř., neshledal důvod ani pro přiznání nákladů řízení vztahujících se k této části řízení.
Ústavní soud dále ověřil, že městský soud se řádně zabýval i návrhem stěžovatele na opravu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že návrhu nebylo vyhověno, neboť se nejednalo o situaci předvídanou ustanovením §165 odst. 1 o. s. ř., tj. případ, kdy odůvodnění nemá podklad ve zjištění skutkového stavu. V projednávané věci totiž v odůvodnění rozhodnutí bylo jednak reprodukováno tvrzení účastníka řízení a jednak bylo čerpáno z důkazu provedeného výslechem účastnice řízení.
Ústavní soud konstatuje, že ani těmto právním závěrům městského soudu, učiněným v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy soudů, není z hlediska ústavnosti co vytknout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Svou kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Jak je zřejmé, Ústavní soud porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv neshledal. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu