ECLI:CZ:US:2016:1.US.1705.16.1
sp. zn. I. ÚS 1705/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jitky Hopličkové, zastoupené Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem Palackého 71, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4632/2015 - 148 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 72 Co 107/2013-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala přiměřeného peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 419 000 Kč. Ta měla být stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení.
Dne 1. 10. 2012 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek č. j. 18 C 278/2011, kterým žalobu stěžovatelky zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze vydal rozsudek č. j. 72 Co 107/2013-96, jehož výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 152 000 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 152 000 Kč. Ve zbytku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, a to do části výroku I., ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, a to v části, že se žaloba co do částky 267 000 Kč (419 000 Kč - 152 000 Kč) zamítá. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4318/2013 - 112 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 107/2013-112 zrušil, a to v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Následně ve věci opětovně rozhodoval Městský soud v Praze, který dne 28. 1. 2015 vydal rozhodnutí č. j. 72 Co 107/2013-131. Výrokem I. odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně se v právní moci nedotčené části výroku o věci samé ohledně částky 12 000 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 12 000 Kč. Ve zbytku, tj. v částce 255 000 Kč, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z podnětu stěžovatelky podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti tomu, že žádný z obecných soudů neodůvodnil, proč vycházel ze základní částky 15 000 Kč a nikoli 20 000 Kč, jak umožňuje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Délku řízení ve své věci přitom považuje stěžovatelka za zcela extrémní, neboť soudní řízení, za které se domáhala náhrady škody, trvalo téměř 22 let. Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že nalézací soud ve svém odůvodnění pouze konstatoval výši základní částky 15 000 Kč a odvolací soud pak tento závěr odůvodnil toliko odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 a sp. zn. 30 Cdo 3405/2009). V žádném z uvedených případů však délka odškodňovaného řízení nebyla tak extrémní, jako v případě stěžovatelky, nejvýše se jednalo o odškodnění za dobu 15 let.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož dovolacímu přezkumu podléhá pouze správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dle jejího mínění úvaha, zda jsou v tom kterém případě dány důvody pro použití základní částky odškodnění či jejího případného navýšení, dovolacímu přezkumu podléhá. Obecné soudy v projednávané věci sice konstatovaly, že se na celkové délce řízení podílely některé okolnosti uvedené v §31a odst. b) a c) zákona č. 82/1998 Sb., nicméně tyto okolnosti nebyly podle stěžovatelky takového charakteru, aby ve srovnání s ostatními případy prodloužily délku soudního řízení o několik let.
Další část právní argumentace stěžovatelky směřuje do nákladů řízení před obecnými soudy. Nesouhlasí především s tím, že odvolací soud, pokud rozhodoval dne 29. 5. 2013, vyšel při svém výpočtu nákladů řízení z tarifní hodnoty za jeden právní úkon právní služby z přisouzeného plnění, tj. částky 152 000 Kč. Vedlejší účastnici bylo uloženo k náhradě nákladů řízení 36 203,20 Kč. Při svém opakovaném rozhodování tj. dne 28. 1. 2015, však vyšel odvolací soud z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. h) vyhlášky č. 177/96 Sb., použil tedy tarifní hodnotu 50 000 Kč pro věci osobnostních práv. Vedlejší účastnici tak bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení pouze částku 24 684 Kč. Podle náhledu stěžovatelky se jí mělo dostat na náhradě nákladů řízení částky 43 076 Kč.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že nebyla informována o obsazení senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo, pročež nemohla namítat podjatost proti osobě soudce JUDr. Františka Ištvánka. Důvod podjatosti spatřuje stěžovatelka především v tom, že jmenovaný soudce neshledal důvod pro odchýlení se od stanoviska Nejvyššího soudu, přičemž tento závěr nijak neodůvodnil.
Stěžovatelka rovněž zdůraznila, že nevybíravý útok žalovaného Ladislava Effenbergera byl pro ni o to intenzivnější, že se v dané době ucházela o funkci Ústavní soudkyně.
Výše uvedeným postupem měly obecné soudy zasáhnout především do práva na spravedlivý proces stěžovatelky, jež je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podle náhledu Ústavního soudu kritéria pro určení finanční náhrady nemateriální újmy zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné především to, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s tou částí argumentace stěžovatelky, která se týká výpočtu náhrady nemateriální škody způsobené soudním řízením, vedeným téměř 22 let. Mezi stěžovatelkou a obecnými soudy přitom panuje rozpor zejména v tom, jaká měla být stanovená tzv. základní částka odškodného za jeden rok. Zatímco stěžovatelka vychází z toho, že se jí mělo dostat částky 20 000 Kč za jeden rok prodlení, obecné soudy uzavřely, že by se mělo jednat toliko o částku 15 000 Kč za jeden rok prodlení. Ve své podstatě tak účastníci řízení proti sobě staví minimální a maximální hranici náhrady škody, dané stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Tímto stanoviskem Nejvyšší soud nastavil obecným soudům určité vodítko pro posuzování obdobných případů. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatelce byla přiznána určitá výše náhrady škody za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení a že lze tuto náhradu svým rozsahem podřadit pod stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Posouzení toho, zda by se v tom kterém případě měla základní částka pohybovat při horní či dolní hranici, nastaveného citovaným stanoviskem, je věcí obecných soudů. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom smyslu, že s ohledem na délku soudního řízení si lze představit přiznání vyšší základní částky než 15 000 Kč, nicméně není věcí Ústavního soudu přehodnocovat právní názory soudů obecných, pokud jimi nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. To se však v předmětném případě nestalo, a to již z důvodu nižší intenzity významu vedeného soudního řízení na život stěžovatelky. Je sice pravdou, že ta ve své ústavní stížnosti argumentuje svým nejmenováním ústavní soudkyní, nicméně stěžovatelce se nepodařilo v řízení před obecnými soudy prokázat, že ke jmenování nedošlo právě na základě dehonestujících informací, jejichž posuzování bylo předmětem sporu v řízení před obecnými soudy.
Obdobné závěry lze pak učinit i stran hodnocení faktorů působících na tzv. základní částku (resp. součin základní částky za jeden rok řízení a celkové doby řízení počítané v letech s modifikací prvních dvou let, jak to má na mysli stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy jednotlivými korektivy danými ustanovením §31a odst. 2 a 3 zákona č. 81/1998 Sb. řádně zabývaly, své závěry odůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim tak v podstatě není čeho vytknout.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Namítá-li stěžovatelka podjatost soudce JUDr. Františka Ištvánka, nutno uvést, že nepředložila jediný argument, který by zavdal alespoň pochybnost o podjatosti jmenovaného soudce. Skutečnost, že se Nejvyšší soud rozhodl přidržet se právního názoru prezentovaného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, nevypovídá ničeho o vztahu jmenovaného soudce k věci či účastníkům řízení. Krom toho JUDr. Ištvánek v dané věci nerozhodoval jako samosoudce, ale byl členem senátu 30 Cdo. Za těchto okolností vznesenou námitku podjatosti JUDr. Ištvánka tak považuje Ústavní soud za bezpředmětnou.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu