ECLI:CZ:US:2016:1.US.1869.16.1
sp. zn. I. ÚS 1869/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Anny van der Weerden, advokátky se sídlem Korunní 76, 101 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 8 C 208/2015-71 ze dne 14. dubna 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Okresní soud v Prostějově rozhodl o žalobě stěžovatelky podané proti jejímu klientovi z titulu nezaplacené odměny za poskytnutí právních služeb ve výši 7 302 Kč tak, že žalovaného zavázal uhradit stěžovatelce částku 2 462 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci soudem a tvrdí, že soud vyšel z uznání pouze jedné hodiny, a nikoli tří hodin právní služby nad zpracováním vyjádření k odvolání účastníka řízení v právní věci, v níž stěžovatelka žalovaného klienta zastupovala. Soud dle ní pochybil, pakliže neprovedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, z něhož by byl správný počet hodin právní služby zjistil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 4 840 Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Sám o sobě nesouhlas stěžovatelky s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku nalézacího soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou (a nemožnosti jejího poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu kvůli její absenci při jednání) nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy sporu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014). V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám tak porušil svoji judikaturu.
Nad rámec nezbytného odůvodnění Ústavní soud poznamenává, že je nežádoucí, ale pochopitelné, pokud v bagatelních věcech podávají ústavní stížnost právní laici. U advokátky to však Ústavní soud považuje za výraz nepochopení systému soudnictví a významu a úkolů jednotlivých soudů.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu