ECLI:CZ:US:2016:1.US.339.16.1
sp. zn. I. ÚS 339/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky OKD, a. s., Stonavská 2179, Karviná, právně zastoupené Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem Českobratrská 2227/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Současně se stěžovatelka domáhala zrušení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. V závěru stěžovatelka navrhla přerušení řízení o ústavní stížnosti, a to s ohledem na probíhající řízení Pl. ÚS 13/15.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Karviné svým usnesením ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 24 C 53/2013 uložil stěžovatelce dle §114b o. s. ř., aby se písemně vyjádřila, zda nárok uplatněný v žalobě uznává a v případě, že nikoliv, aby ve svém vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označila důkazy, jichž se dovolává. Soud současně uvedl, že pokud se stěžovatelka bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 12. 2013. Žalovaná dne 7. 1. 2014, tedy před uplynutím lhůty uvedené v citovaném usnesení, doručila soudu své vyjádření, v němž uvádí, že ve věci bude nadále zastoupena právním zástupcem a uplatněný nárok neuznává. Současně stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření. K žádosti stěžovatelky se soud nevyjádřil. Následně podáním ze dne 29. 1. 2014 požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty do 14. 2. 2014, přičemž v tomto podání opět zopakovala, že nárok uplatněný žalobou neuznává v celém rozsahu. V uvedené lhůtě stěžovatelka své vyjádření obsáhle doplnila a navrhla provedení celé řady důkazů.
I přes shora uvedené soud prvního stupně vydal dne 11. 2. 2014 tzv. rozsudek pro uznání. V odůvodnění konstatoval, že se stěžovatelka v soudem stanovené lhůtě nevyjádřila a ani soudu nesdělila závažné důvody, jež by jí v tomto bránily. Rozsudek pro uznání byl stěžovatelce doručen dne 11. 3. 2014.
Krajský soud v Ostravě rozsudek pro uznání k odvolání stěžovatelky změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Odvolací soud ve svém odůvodnění dovodil, že se stěžovatelka k žalobě vyjádřila včas, a že proto nebyly pro vydání rozsudku pro uznání splněny zákonné předpoklady. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce uznání nároku jen tehdy, jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle §114b odst. 2 o. s. ř., jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím původní lhůty. To se však v předmětném případě nestalo.
Za tohoto procesního stavu si stěžovatelka podala předmětnou ústavní stížnost, neboť ve vztahu k otázce závazně posouzené Nejvyšším soudem již nemá žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti zrušujícímu rozsudku. Příslušný krajský soud spornou otázku již nemůže vyřešit odlišně, ať již by k ní stěžovatelka v dalším řízení argumentovala jakkoliv. Otázka posouzená závazně Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku se již nemůže stát předmětem soudního přezkumu ani v budoucnu, neboť již došlo k jejímu posouzení ze strany Nejvyššího soudu. Krajský soud v Ostravě je povinen závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem respektovat.
V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2371/11, podle něhož je ústavní stížnost přípustná i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nelze považovat za konečné rozhodnutí. Bude se však jednat jen o případy, kdy k tvrzenému porušení základního práva došlo právě v důsledku tohoto rozhodnutí, resp. části řízení vedoucí k jeho vydání, přičemž odstranění tohoto porušení nebude možné dosáhnout jinak, než právě jeho zrušením. Pokud by Ústavní soud setrval na kategorickém závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly. Soudům by byla dána téměř neomezená kasační pravomoc, kdy případné vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl oprávněn korigovat a ústavněprávní ochrana účastníka by tak byla vyloučena. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 29/11.
Přípustnost ústavní stížnosti shledává stěžovatelka i v hospodárnosti soudního řízení jako takového. Ústavní přezkum rozhodnutí je způsobilý vést k okamžité nápravě základních práv a svobod a je způsobilý ušetřit účastníky řízení až mnohaletým soudním řízením.
III.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 692/14). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004, N 34/32 SbNU 321, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. března 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. srpna 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. ledna 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011).
Odkazuje-li stěžovatelka na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je v souvislosti s uvedeným třeba vyzdvihnout především jeho odstavec 29, v němž Ústavní soud vymezuje hypotetické případy, v nichž lze přistoupit na přezkum nepravomocných kasačních rozhodnutí. V podstatě jde o ty případy, kdy by se odepřením přezkumu ústavnosti ocitla část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly. O to se však v předmětném případě nejedná. Důvodem je ta skutečnost, že stěžovatelka toliko nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu (nejedná se zde kupř. o procesní pochybení). Namítá-li stěžovatelka, že nižší soudní instance jsou právním názorem vyššího soudu vázány, lze jí dát v obecné rovině zapravdu, nicméně lze si představit i takový postup, kdy dojde k takové změně okolností případu, které nižším soudům umožní se od právního názoru vyššího soudu odchýlit. Takový postup by pochopitelně vyžadoval vystavění odůvodnění na přesvědčivých argumentech, v nichž by se soud musel vypořádat s tím, proč se od právního názoru Nejvyššího soudu odchýlil.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,*) je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
____________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2016