ECLI:CZ:US:2016:1.US.3867.15.1
sp. zn. I. ÚS 3867/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., právně zastoupeného Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, 702 00 Ostrava, proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, při vyřizování podání stěžovatele ze dne 6. 10. 2014 učiněném v rámci projednávání věci vedené pod sp. zn. 28 T 17/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") došlo k porušení stěžovatelova práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud nařídil krajskému soudu, aby bezodkladně projednal podání stěžovatele nazvané "Žádost o podmíněné propuštění - upuštění od výkonu trestu" ze dne 6. 10. 2014.
2. Žádostí adresovanou krajskému soudu se stěžovatel domáhal podmíněného propuštění - upuštění od výkonu trestu. Dle tvrzení stěžovatele krajský soud do dne podání ústavní stížnosti o této žádosti nerozhodl, v důsledku čehož byl stěžovatel povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody. V nečinnosti krajského soudu proto stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, především práva na osobní svobodu.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
5. V projednávaném případě stěžovatel brojí proti nečinnosti krajského soudu, který údajně dosud neprojednal jeho žádost ze dne 6. 10. 2014. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel využil institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
6. Využití institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích přitom Ústavní soud považuje ve své judikatuře za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud stěžovatel využitím ústavní stížnosti brojí proti nečinnosti či průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 246/06, II. ÚS 2401/13, II. ÚS 492/15 či I. ÚS 2269/15).
7. Stěžovatel se nicméně domnívá, že v jeho případě jsou splněny podmínky §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě obecné soudy rozhodovaly diametrálně odlišně v otázce posuzování jeho žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že obdobná věc nebyla dosud v judikatuře českých soudů řešena. Stěžovatel nadto zdůrazňuje, že uvedená věc se může týkat mnoha odsouzených v podobné situaci, v čemž právě spatřuje přesah vlastních zájmů.
8. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Stěžovatelem namítané diametrální rozdíly v rozhodovací praxi obecných soudů se měly projevit v řízení o jeho žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy Městský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 10. 4. 2015, č. j. 8 PP 52/2015-113 této žádosti vyhověl, následně však Krajský soud v Brně uvedené usnesení na základě stížnosti státního zástupce zrušil (usnesením ze dne 3. 6. 2015, č. j. 3 To 191/2015-152). Jak vyplývá z citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, Městský soud v Brně při rozhodování ve věci vycházel z chybných údajů uvedených ve zprávě Vězeňské služby ČR o konci celkového trestu odnětí svobody, k celkovému trestu dále nepřipočetl jeden z dílčích uložených trestů odnětí svobody.
10. Nejedná se tedy o judikaturou neřešený problém či otázku rozhodovanou obecnými soudy diametrálně odlišně, nýbrž o pochybení v rozhodování konkrétní věci Městským soudem v Brně. Ústavní soud v tomto pochybení nespatřuje žádný systémový nedostatek se závažnými dopady na soudní řízení či procesní práva účastníků řízení (stěžovatele a případně dalších odsouzených). Ústavní soud tak na rozdíl od stěžovatele neshledává, že by jeho ústavní stížnost byla způsobilá svým významem jakkoli, natožpak podstatně, přesáhnout vlastní zájmy stěžovatele.
11. Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka