ECLI:CZ:US:2016:1.US.427.16.1
sp. zn. I. ÚS 427/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janou Roušalovou, advokátkou se sídlem v Praze, U hrušky 63/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 339/2015-417 ze dne 3. listopadu 2015 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 P 16/2014-342 ze dne 14. května 2015, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) L. K. a 2) nezl. M. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami upravil výše uvedeným rozsudkem styk stěžovatele s jeho nezletilým synem mimo jiné tak, že je oprávněn se se synem stýkat každý lichý týden v roce od pátku po skončení vyučování do neděle do 17 hodin. Ve věci byla dříve soudem schválena dohoda o úpravě styku, posléze došlo k přestěhování matky s nezletilým z Prahy do Příbrami, dohoda tak přestala vyhovovat. Nezletilý má rád oba rodiče, stěžovatel se mu věnuje po celý čas a změnil kvůli větší flexibilitě i své zaměstnání. Mezi rodiči je však situace napjatá, stěžovatel má sklony k manipulativnímu chování. Matku nezletilého stěžovatel při každém předání vulgárně napadá, agresivně vůči ní vystupoval i v době společného soužití. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že vyhrocené konflikty a neschopnost rodičů shodnout se na výchově jsou na překážku střídavé péče, neboť nezletilý potřebuje jasně daná pravidla (oproti dřívějšímu období se stal žákem základní školy).
2. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Střídavá péče nepřichází do úvahy s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů a neschopnost vzájemné komunikace. Vzájemná komunikace je nezbytná k tomu, aby vzájemné neshody nebyly přenášeny na nezletilého. Takové komunikace doposud rodiče nejsou schopni. Důvodem pro rozhodnutí nebyl nesouhlas matky nezletilého, ale ochrana zájmu dítěte, zejména pak zájmu na jeho bezproblémovém psychickém vývoji a stabilitě výchovného prostředí. Ten je potvrzen i doporučením psycholožky a kolizního opatrovníka. Dlouhý spor rodičů vývoji nezletilého nijak neprospívá, státní orgány jej však nemohou uspokojivě vyřešit. Při rozhodování o úpravě styku tak je třeba vycházet nejen z potřeby ochrany práv stěžovatele, ale také práv samotného nezletilého. Konkrétní úprava styku pak předchází problémům při páteční ranní dopravě nezletilého do školy a problémům při předávání nezletilého rodiči. Závěrem soud uvedl, že je na rodičích, aby dopad rozvodové situace vyřešili tak, aby vzájemná komunikace měla na nezletilého co nejmenší negativní vliv.
3. Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení řady jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že se matka s nezletilým bez předchozí dohody odstěhovala z Prahy do Příbrami. Původní široká úprava styku tak nemohla dojít svého naplnění. Do Příbrami se přitom matka odstěhovala za novým přítelem, nikoliv proto, že by chtěla uniknout před stěžovatelem, jak uváděla před soudem. S ohledem na běžnou pracovní dobu nemůže stěžovatel plně využít páteční úpravy styku, ke smysluplnému trávení času tak může sloužit pouze sobota. Podle znaleckého dokazování jeví oba rodiče zájem o výchovu nezletilého a jsou o něj schopni pečovat. Nezletilý opakovaně uvedl, že by s otcem trávil více času. Ve věci neexistují překážky pro střídavou výchovu, nezletilý nebyl ani vyslechnut. Podle stěžovatele je důvodem pro napadená rozhodnutí především nesouhlas matky se střídavou péčí. Při dvoutýdenní střídavé péči by také došlo k omezení cestování a počtu předání nezletilého, čehož chtěly soudy dosáhnout. Odvolací soud také nezohlednil, že matka a její současný přítel mají vyživovací povinnost ke čtyřem dětem. Rodinné poměry (finance, bydlení, péče) tak dopadají na nezletilého, aniž by to soud hodnotil. Odvolací soud měl také vyjít z aktuálních podkladů, zpráva psychologa byla již zastaralá. Závěrem stěžovatel popřel, že by napadal matku nezletilého nebo její dceru z prvního manželství. Jde o účelová tvrzení, která nebyla nikdy prokázána (všechna řízení byla zastavena či odložena). K nevhodnému chování dochází ze strany obou rodičů, soud bezdůvodně straní matce. Stěžovatel dokonce inicioval mediaci s psychologem, opakovaně vyjádřil vůli ke zlepšení komunikace s matkou.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudků okresního a krajského soudu vydaných v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi, v nichž soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé péče nezletilého syna stěžovatele a svěřily jej do péče matky.
6. V těchto věcech Ústavní soud posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. Obecné soudy musí v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, odst. 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
8. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, krajský i okresní soud uznaly, že oba rodiče mají dostatečné výchovné předpoklady. Za toho stavu přicházela do úvahy střídavá péče, nebo svěření do výchovy jednoho z rodičů se zachováním širokého styku s druhým z rodičů. S ohledem na skutkové závěry se oba soudy přiklonily právě ke svěření do péče matky, neboť mezi rodiči zjevně nepanují dobré vztahy.
9. Schopnost dohody mezi rodiči o výchově dítěte je předvídána jako jedno z hledisek pro rozhodování soudu o svěření do péče v §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku z roku 2012. Schopností dohodnout se s druhým rodičem se zabýval také Ústavní soud. Špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Obdobné platí i v případě, že na základě dosavadního chování rodičů lze mít důvodné pochybnosti, zda by byli schopni efektivní spolupráce v tak širokém rozsahu, jaký střídavá výchova vyžaduje. Hodnocení, zda se o takovou situaci jedná, jakož i intenzity této konfliktní komunikace, resp. nedostatku spolupráce, přísluší obecným soudům (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3330/14 ze dne 14. 10. 2015).
10. Ústavní soud již dříve akceptoval, pokud obecný soud na základě konkrétních zjištění o vztahu mezi rodiči a případném negativním dopadu na vývoj společného dítěte rozhodl o svěření do péče jednoho z nich, byť jinak měli oba rodiče dobré výchovné předpoklady. Je na obou rodičích, aby si v zájmu společného dítěte vyšli vstříc a dohodli se na určité formě odborné pomoci, které budou zodpovědně využívat. Tato povinnost stíhá oba rodiče stejným dílem. Bude na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilé podle toho upravily. To samozřejmě vždy za přihlédnutí k nejlepším zájmům nezletilých (nález I. ÚS 1554/14 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2009/14 ze dne 11. 8. 2014).
11. Skutková zjištění obou soudů v projednávané věci nasvědčují tomu, že shodu rodičů a stálost výchovného prostředí v případě střídavé péče nebylo možné v době rozhodnutí předpokládat. Neshody obou rodičů jsou popsány především na str. 8 a 9 rozsudku okresního soudu, a to včetně závěrů znaleckého dokazování: na str. 8 je uveden závěr znalce Krcha (jehož se dovolával i stěžovatel), podle kterých nezletilý citlivě vnímá neshody mezi rodiči a již se u něj projevují neurotické rysy. Žádná z variant péče není podle znalce optimální, ale svěření do péče matky je s ohledem na okolnosti vhodnější. Stěžovatel zpochybňoval i skutkové závěry obecných soudů o tom, že se vůči matce nezletilého a její dceři z předchozího manželství choval nevhodně až násilně. V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že Ústavní soud tyto důkazy sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
12. Stěžovatel také uvedl, že cestování je při navrhované úpravě střídavé péče po dvou týdnech pro nezletilého srovnatelně zatěžující, jako je současná úprava styku. Nijak se ovšem nevyjádřil k plnění povinné školní docházky ze strany nezletilého a s tím spojeným cestováním. Narušení školní docházky kvůli vzdálenosti bydlišť rodičů přitom je relevantním hlediskem (nález I. ÚS 1554/14). Obecné soudy tedy vzaly v úvahu všechny významné okolnosti, které dostatečně popsaly ve svých rozhodnutích. Dostatečně ctily i základní předpoklad, že zájmem dětí je, aby byly především v péči obou rodičů a že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Důvodem pro odchýlení od tohoto pravidla jim však byla konkrétní zjištění nejlepšího zájmu nezletilého, o který jde v řízení především (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).
13. Závěrem lze uvést, že neshody obou rodičů plynou i ze zápisu ze společného setkání mezi rodiči a psychologem ze dne 13. 1. 2016, který stěžovatel předložil teprve pro účely řízení před Ústavním soudem (v tom ohledu zápis nemůže vypovídat o nesprávnosti skutkových zjištění obecných soudů, neboť jej neměly k dispozici). V tomto zápisu psycholog jasně uvádí, že oba rodiče se vrací do minulosti, ze strany stěžovatele se objevovaly urážky, osobní jednání je velmi konfliktní a není rozumné, aby se rodiče setkávali bez přítomnosti třetí osoby. V zápisu je též uvedeno, že rodiče nakonec byli v průběhu sezení schopni konstruktivně komunikovat. To je však okolnost, kterou stěžovatel může uplatnit v případném návrhu na změnu úpravy poměrů k nezletilému synovi. Je především na obecných soudech, aby hodnotily pokroky ve vzájemné komunikaci obou rodičů.
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu