ECLI:CZ:US:2016:1.US.932.16.1
sp. zn. I. ÚS 932/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Pavlou Trnkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem U Červeného mlýna 64/1, 612 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2016 č. j. 3 To 6/2016-26 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. prosince 2015 č. j. 1 Pp 37/2015-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14, čl. 17 a č. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Brně zrušil z formálních důvodů usnesení Okresního soudu ve Znojmě a o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodl sám podle §88 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že stěžovatel sice již vykonal více než dvě třetiny trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze v trvání čtrnáct let za trestné činy vraždy, nedovoleného ozbrojování a neoprávněného užívání cizí věci, avšak další podmínky požadované zákonem pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nesplnil. Krajský soud vzal při svém rozhodování v úvahu povahu osobnosti stěžovatele, skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody (byť na toto předchozí odsouzení dopadla amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013), a přihlédl i k charakteru trestné činnosti. Poté, shodně se soudem okresním, konstatoval, že i přes řádné chování ve výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel neprokázal polepšení odůvodňující reálné očekávání, že v budoucnu povede řádný život, a též že dosud nelze ani dospět k závěru, že nehrozí opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.
V ústavní stížnosti stěžovatel závěrům soudů obou stupňů oponoval. Uvedl, že po propuštění by měl podporu svého bratra a paní Miroslavy Křepelkové, a namítl, že soudy při svém rozhodování vycházely ze zjištění a podkladů opatřených při rozhodování o předchozí žádosti stěžovatelem, zejména pokud šlo o interpretaci závěrů znaleckého posudku na osobnost stěžovatele. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000, sp. zn. III. ÚS 1735/10 a sp. zn. II. ÚS 715/04 stěžovatel vyslovil přesvědčení, že při posouzení splnění zákonných podmínek propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy vybočily ze zásad spravedlivého procesu a jelikož jeho žádost zamítly, je nucen setrvat ve výkonu trestu odnětí svobody, přestože účelu trestu, který mu byl uložen, bylo dle jeho přesvědčení již dosaženo.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy, dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. 4. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 ze dne 21. 5. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014 a řada dalších; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud též vyložil, že důvodem jeho zásahu by v případech rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. K takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo.
Krajský soud v Brně odůvodnil svůj závěr o nesplnění podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (předpoklad, že odsouzený povede v budoucnu řádný život, a že se nedopustí opakování trestné činnosti) poukazem na fakt, že stěžovatel se dopustil trestných činů, za které byl odsouzen, ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, a na znalecký posudek vypracovaný v únoru 2015 v předchozím řízení o podmíněném propuštění stěžovatele, jehož závěry i nyní utvrdily soud v pochybnostech o splnění resocializační funkce stěžovatelem dosud vykonaného trestu. Úvahu Krajského soudu v Brně spojenou s hodnocením míry napravení stěžovatele a vyloučení recidivy tak lze považovat za racionální a závěr, který z ní byl vyvozen, za řádně odůvodněný. Ústavní soud tak uzavírá (ve shodě se závěry prezentovanými v zamítavém nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005, N 219/39 SbNU 323, na který stěžovatel poukázal), že při rozhodování o odmítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Krajský soud v Brně řádně přezkoumal a posoudil splnění zákonných podmínek a své úvahy v tomto směru řádně odůvodnil.
Ústavní soud již dříve judikoval, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný. Ve věci rozhodované tímto nálezem se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci však překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že stěžovatel se po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil ve zkušební době další trestné činnosti, kdy předchozí trest nevedl k jeho nápravě, resp. minul se svým výchovným účinkem. Takové zohlednění trestní minulosti nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Shodně lze uvést i k poukazu na nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439). V něm Ústavní soud vytkl obecným soudům, že při posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vycházely ze znaleckých posudků zpracovaných před více než dvaceti lety a nezvažovaly, zda po uplynutí poměrně dlouhé doby nepřinesla lékařská věda nové poznatky, které by mohly ovlivnit i současné náklady na možnost stěžovatelovy resocializace a všeho co s ní je spojeno. V projednávaném případě přihlédl Krajský soud v Brně ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické, speciální forenzní psychologie zpracovaného pouhých osm měsíců před podáním aktuální žádosti stěžovatele, z něhož vyplynulo, že vzhledem k psychopatické poruše osobnosti stěžovatele nelze vyloučit opakování trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1801/15 ze dne 12. 8. 2015, kterým Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím o jeho předchozí žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody).
K napadenému usnesení Okresního soudu ve Znojmě Ústavní soud konstatuje, že toto rozhodnutí právně neexistuje, neboť je Krajský soud v Brně zrušil. Rozhodnutí, které právně neexistuje, není způsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky a nemůže být ani předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou a odmítl ji.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu