ECLI:CZ:US:2016:2.US.1138.16.1
sp. zn. II. ÚS 1138/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Roseckého, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 358/2015-99 ze dne 8. prosince 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 61/2014-60 ze dne 25. února 2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 21 950 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2T 52/2013 došlo k porušení práva stěžovatele, neboť v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (výrok II.), byla zamítnuta žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 96 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok III.), a dalším výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal po žalované náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí vydaná Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou v řízeních vedených pod sp. zn. 2 T 52/2013 a sp. zn. 1 T 163/2012. Nárok stěžovatele posoudil podle §1, §5, §7, §8 a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná stran náhrady škody, která stěžovateli vznikla v souvislosti s úhradou nákladů obhajoby v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2T 52/2013. Nárok na náhradu nemateriální újmy, kterou měl stěžovatel utrpět v souvislosti s oběma řízeními, však neshledal důvodným.
3. K odvolání stěžovatele i žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 21 950 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích pod body II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně účastníky poučil, že proti rozsudku není dovolání přípustné a odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvodným ani nárok stěžovatele na náhradu škody představující náklady obhajoby ve věci sp. zn. 2 T 52/2013, jinak se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že se soudy obou stupňů při posuzování dostatečnosti určitých forem zadostiučinění dopustily nesprávného právního posouzení. Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1293/2011 a sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, podle nichž smyslem náhrady nemajetkové újmy v případě průtahů je u fyzické osoby reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty. Z toho vyvozuje, že pro přiznání peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy není podmínkou, aby v důsledku nezákonných trestních řízení nastaly hmatatelné dopady do osobního života žalobce, ale stačí již pouhé snížení hodnoty života v důsledku obavy z odsouzení, z nepříznivého vlivu řízení na možnost svěření dětí do péče stěžovatele a obava, že jako výrobce nožů přijde o svou klientelu. Nesouhlasí proto se závěry obou soudů, že pouze spekuluje o následcích možného odsouzení. Nesouhlas vyslovuje i s názorem odvolacího soudu, že v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 52/2013, které neskončilo zproštěním obžaloby (věc byla předána do přestupkového řízení), nemá stěžovatel nárok na náhradu nemajetkové újmy. Dle něj není možné, aby mu bylo právo na náhradu nemajetkové újmy upíráno jen na základě nečinnosti třetí osoby, v jeho případě poškozené manželky, která nakonec nepodala návrh na projednání věci v přestupkovém řízení. Odmítá přitom závěry odvolacího soudu, že se na své manželce dopustil násilí. K porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo dle názoru stěžovatele i tím, že mu bylo znemožněno podat dovolání. Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyvozuje, že pokud podal vůči výroku III., kterým soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby co do výše 96 000 Kč s příslušnými úroky, odvolání a odvolací soud posléze změnil svým výrokem II. rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu výroků II. a III. soudu prvního stupně zamítl, měl právo podat dovolání, neboť soudy obou stupňů rozhodovaly o částce přesahující sumu 50 000 Kč a zároveň nešlo o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo pracovněprávní vztahy. Nepřipuštěním možnosti dovolání tak odvolací soud jednoznačně pochybil a svým postupem vyloučil následnou kontrolu jeho vlastního rozsudku Nejvyšším soudem.
5. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávné poučení v rozsudku odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru je dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu přípustné, když jím bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 96 000 Kč.
7. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny může dojít rovněž v důsledku nesprávného poučení o nepřípustnosti opravného prostředku. Nesprávné poučení sice nemá vliv na to, zda stěžovatel takovýto prostředek měl či neměl k dispozici, jestliže však účastník řízení ve svém postupu jednal v důvěře v jeho správnost, tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži v tom smyslu, že mu bude upřena ochrana jeho práv. Tento závěr se uplatní jak v případech, kdy stěžovatel z tohoto důvodu uplatnil zákonem stanovený opravný prostředek, přestože jej neměl k dispozici [např. nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)], tak v případech, kdy jej naopak neuplatnil, přestože jej k dispozici měl [např. nález ze dne 31. května 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (N 27/1 SbNU 213) nebo nález ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)].
8. Ústavní soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uvedené námitky. Dospěl však k závěru, že předmětné poučení bylo správné. V projednávané věci šlo o tzv. štěpení nároku, který byl uplatněn žalobou, neboť stěžovatel požadoval jednak náhradu škody představující náklady obhajoby ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 163/2012 ve výši 12 600 Kč (v této části vzal později žalobu zpět) a náklady obhajoby ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 2 T 52/2013 ve výši 21 950 Kč a jednak požadoval nemajetkovou újmu za každé z uvedených řízení ve výši 48 000 Kč. O každé z těchto částí bylo rozhodováno samostatně s ohledem na odlišné hodnocení jejich důvodnosti (což vyplývá z odůvodnění obou napadených rozsudků), byť se tak ohledně částek 48 000 Kč stalo jedním výrokem. Rozštěpení nároku a s ním spojené samostatné posouzení jeho jednotlivých částí zde má rozumný základ a odpovídá ustálené rozhodovací praxi i doktríně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75), usnesení sp. zn. III. ÚS 2136/13 ze dne 19. 9. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Přitom platí, že splnění podmínky přípustnosti dovolání, tedy zda bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, se podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzuje ve vztahu ke každé části takového nároku zvlášť. Za této situace tak nelze rozsudku odvolacího soudu vytknout nesprávnost poučení stěžovatele o nemožnosti podat dovolání, které by mělo za následek porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Podstatou další části ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy porušily jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1, 3 Listiny tím, že mu za nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích.
10. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se jako přiměřená forma zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, a správní či soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4683/12 ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3399/13 ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15 ze dne 3. 12. 2015 a další).
12. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu škody, případně nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
13. V projednávaném případě odvolací soud s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná po podání žaloby nárok stěžovatele na náhradu skutečné škody ve věci sp. zn. 1 T 163/2012 uznala a stěžovateli se omluvila za zahájení uvedeného trestního řízení, řešil požadavek na částku 21 950 Kč za náklady obhajoby ve věci sp. zn. 2 T 52/2013 a náhradu nemajetkové újmy za každé z obou řízení ve výši 48 000 Kč. Se zřetelem ke konkrétním okolnostem (skutková zjištění žádný z účastníků v odvolání nezpochybňoval) však dospěl k závěru, že v případě řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 163/2012, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby s tím, že jeho jednání není trestným činem, byla skutečná škoda stěžovateli již uhrazena žalovanou, a dále shodně se soudem prvního stupně shledal, že za toto řízení lze považovat za dostatečné odškodnění imateriální újmy samotné konstatování porušení práva a omluvu žalované. Oba soudy si přitom byly vědomy toho, že každé trestní stíhání zasahuje do osobní sféry poškozeného, nemohly však odhlédnout od konkrétních okolností, na které ve svých rozhodnutích poukázaly, a od zjištění, že stěžovatel ani netvrdil, že by relativně krátké trestní stíhání mělo skutečný dopad do jeho osobní sféry či podnikání, když se pouze obával možných dopadů, pokud by byl odsouzen.
14. Soudy tedy neopomněly vážit podstatné hledisko při posuzování žádosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterým je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud však v daném případě po zhodnocení všech relevantních skutečností dospěly k závěru, že za přiměřené zadostiučinění lze považovat již samotné konstatování porušení práva, nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru z ústavního pohledu cokoliv vytknout.
15. V případě řízení vedeného pod sp. zn. 2 T 52/2013 pak odvolací soud vyšel ze zjištění, že tato trestní věc neskončila zproštěním stěžovatele obžaloby, ale byla postoupena k přestupkovému řízení, neboť zjištěná intenzita škodlivosti trestního jednání stěžovatele nenaplňovala znaky zločinu, takže není dán odpovědnostní titul - nezákonné rozhodnutí, což je základním předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Případně též poukázal na obecnou zásadu, užitou i Ústavním soudem např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/09 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 265/99, že z bezpráví právo vzejít nemůže.
16. Ústavní soud shledává, že odvolací soud i v tomto případě postupoval v mezích zákona a svůj právní názor, jímž poněkud korigoval závěry soudu prvního stupně, dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnil i odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Jeho závěry nelze označit ani za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními. Za takové nelze považovat ani závěry o konkrétním jednání stěžovatele spáchaném na jeho manželce a naplňujícím znaky přestupku, které odvolací soud odůvodnil obsahem trestního spisu.
17. Lze uzavřít, že odvolací soud dospěl k závěrům, které jsou z pohledu ústavněprávního akceptovatelné, a neporušují tedy práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu