ECLI:CZ:US:2016:2.US.1214.14.1
sp. zn. II. ÚS 1214/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2014 č. j. Aprk 4/2014-66 a proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 5/2013, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel podanou ústavní stížností domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajskému soudu v Brně se zakazuje, aby pokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 5/2013, a přikazuje se mu, aby o věci neprodleně rozhodl. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu a Krajskému soudu v Brně uložil povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem (včetně 21 % daně z přidané hodnoty) do 3 dnů od právní moci nálezu Ústavního soudu.
2. Ústavní soud zjistil, že dne 16. 8. 2012 byla Městskému soudu v Praze doručena žaloba proti dvěma rozhodnutím vedlejšího účastníka jako žalovaného - jednak proti rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 č. j. MSMT - 31371/2012-30/300, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Masarykovy univerzity v Brně o zamítnutí žádosti stěžovatele o uznání vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno, a jednak proti rozhodnutí ze dne 25. 7. 2012 č. j. MSMT - 31538/2012-30/300, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Univerzity Palackého v Olomouci o zamítnutí žádosti stěžovatele o uznání vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 5 A 145/2012 - 68 vyloučil žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 7. 2012 k samostatnému projednání, aby mohl věc následně postoupit dvěma různým místně příslušným krajským soudům (Krajskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Ostravě), jejichž místní příslušnost se odvíjí od sídla správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni. Následně pak usnesením ze dne 7. 1. 2013 č. j. 5 A 3/2013 - 31 žalobu ve věci, kde jako správní orgán prvního stupně rozhodovala Masarykova univerzita sídlící v Brně, postoupil Krajskému soudu v Brně, jelikož se v dané věci místní příslušnost soudů ve správním soudnictví od 1. 1. 2012 odvíjí od sídla správního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni. Krajský soud v Brně obdržel postoupený soudní spis dne 25. 1. 2013 a přípisem ze dne 8. 2. 2013 poučil stěžovatele a vedlejšího účastníka o složení senátu, který bude ve věci rozhodovat. Dne 21. 8. 2013 Krajský soud v Brně obdržel ze strany stěžovatele doplnění jeho žalobní argumentace, které s průvodním přípisem ze dne 12. 9. 2013 (doručeným dne 18. 9. 2013) zaslal na vědomí Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Následně dne 8. 1. 2014 obdržel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí ve věci, který dne 14. 1. 2014 předal Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
3. Návrhem, který byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen dne 14. 1. 2014, se stěžovatel domáhal toho, aby Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla určena lhůta k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 5/2013.
4. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 4/2014-66 byl návrh stěžovatele, aby krajskému soudu byla určena lhůta k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), spočívajícího ve vydání rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 5/2013 zamítnut (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem. Všechny návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu (v typově stejných případech) totiž na Nejvyšším správním soudě řeší pouze jediný senát, který funguje ve stále stejném složení. Koncentrace o všech takových návrzích do jednoho senátu, ve kterém zasedají stále stejní soudci, podle stěžovatele významně snižuje, ne-li ohrožuje, nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, zvláště v situaci, kdy v pozici žalovaného je vždy stát. V předmětném řízení stěžovatel nevznesl námitku podjatosti soudců rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu a v ústavní stížnosti rozvedl důvody, na základě kterých se rozhodl takto postupovat.
6. Stěžovatel uvedl, že je mu známo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1552/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/), vydané v obdobné jeho věci; s tímto usnesením však nesouhlasil, polemizoval s jeho odůvodněním a označil je za důsledek příliš formalistického výkladu, vedoucího k porušení nezávislosti soudu.
7. Nejvyšší správní soud je podle stěžovatele motivován skutečností, že vyplácí náhradu nákladů ze svého účtu, k zamítnutí návrhu, aby nemusel platit náhradu nákladů řízení.
8. Napadené rozhodnutí také není přesvědčivé a je podle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud účastníci nemají k dispozici všechny podklady, ze kterých bude soud při svém rozhodování vycházet. Stěžovatel namítl, že neměl možnost seznámit se s vyjádřením správního soudu k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích), čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatel dále namítal, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a s odůvodněním tohoto usnesení dále polemizoval. Stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud aplikoval kritéria obsažená v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel tvrdil, že soud modifikuje svoje názory, resp. není schopen srozumitelně a jednoznačně vyjádřit, podle jakých kritérií hodnotí přiměřenost délky řízení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné a též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatelova názoru nebyla dodržena přiměřená doba k rozhodnutí, ta totiž měla činit maximálně 30 dnů.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel dovodil, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rozhodování věci nezávislým a nestranným soudem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
15. Ústavní soud především poukazuje na to, že obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se již dříve zabýval ve svých usneseních ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2359/14, ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 2297/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 1212/14, ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1213/14, ze dne 10. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3117/13, ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1552/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a v nálezu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13 (N 46/72 SbNU 521).
16. Při posouzení opodstatněnosti ústavněprávní argumentace stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny obsažené v nyní podané ústavní stížnosti proto Ústavní soud vzal v úvahu obsah těchto svých předchozích odmítavých, resp. zamítavých, rozhodnutí, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku týchž účastníků řízení.
17. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti vydal krajský soud dne 29. 7. 2014 č. j. 29 A 5/2013-141 rozsudek, o jehož vydání stěžovatel svým návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu především usiloval. Na základě kasační stížnosti stěžovatele však byl uvedený rozsudek rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 9 As 250/2014-171 zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Dne 6. 10. 2016 pod č. j. 29 A 5/2013-299 vydal krajský soud v pořadí druhý rozsudek, kterým byla žaloba stěžovatele opět zamítnuta. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2016 č. j. 9 As 286/2015-60 zamítl.
18. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný petitorní požadavek na zásah Ústavního soudu nejen zcela pozbyl na aktuálnosti, ale zároveň i již ztratil reálný smysl. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno za procesního stavu, který vydáním rozsudku krajského soudu již odezněl, a i za situace (pouze hypoteticky uvažované), že by Ústavní soud stěžovatelovu návrhu vyhověl a napadené usnesení zrušil, nemohl by Nejvyšší správní soud návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyhovět. Ústavní soud tedy zohlednil, že v mezidobí (od podání ústavní stížnosti do rozhodnutí Ústavního soudu) stěžovatel již "dosáhl" toho, o co v řízení před Nejvyšším správním soudem usiloval, a proto napadené usnesení Nejvyššího správního soudu respektoval, aniž by považoval za nutné detailně reagovat na všechny stěžovatelovy námitky.
19. K námitkám, jimiž stěžovatel oponoval právním závěrům Nejvyššího správního soudu stran hodnocení přiměřenosti délky řízení před krajským soudem v nyní již skončené věci, nepovažoval Ústavní soud na místě se za daných okolností vyjadřovat. Je tomu tak proto, že o efektivní ochranu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze žádat Ústavní soud pouze v zahájeném a dosud neskončeném soudním řízení, a to v podobě nálezu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Domohl-li se stěžovatel rozhodnutí své věci, není Ústavní soud příslušný vyslovit existenci průtahů (resp. porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny) v pravomocně skončeném řízení. Taková ústavní stížností je nepřípustná, neboť k vyslovení neodůvodněných průtahů v takovémto případě náleží obecnému soudu rozhodujícímu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).
20. Argumentaci o porušení práva na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu Nejvyšším správním soudem uplatňuje stěžovatel v řízení před Ústavním soudem opakovaně, přestože k institutu zákonného soudce (v souvislosti s neměnným obsazením jediného senátu) Ústavní soud již dříve dostatečně zřetelně vyložil, že znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13). V projednávané věci stěžovatel nevznesl v řízení před Nejvyšším správním soudem námitku podjatosti soudců rozhodujících v senátu Aprk a jeho námitky uplatněné v ústavní stížnosti v obecné rovině nemohly obstát.
21. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ve výše uvedené věci obdobné věci stěžovatele (vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1552/13) již shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou námitku, že ve stěžovatelově případě došlo, jakožto důsledek toho, že v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje ve správním soudnictví již několik let tentýž tříčlenný senát, k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), když poukázal na to, že tento institut "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc"," (obdobně též nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03, N 76/33 SbNU 243). Podstatou práva na zákonného soudce tak je to, aby pro posouzení každého řádně podaného návrhu byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či jiný kolegiální orgán) určený podle obecných, předem stanovených kritérií. Znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců. Jinak řečeno, je-li zaručena nestrannost a nezávislost rozhodujícího soudce, není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, rozhoduje-li v celém státě určitou agendu jen jediný samosoudce, ač by vhodnost takového systému z hlediska jiných ústavních hodnot byla pochopitelně minimálně diskutabilní. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu, dle nějž je určitá agenda přidělována několik let stejně složenému tříčlennému senátu, výše uvedené závěry dle názoru Ústavního soudu nijak neporušuje.
22. Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska dokazování tím, že mu nebyly zaslány na vědomí výše zmíněné předkládací zprávy krajského soudu, jimiž uvedený soud jen konstatoval objektivní skutečnosti stěžovateli dostatečně známé.
23. Ústavní soud si ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
24. V části požadující, aby Ústavní soud krajskému soudu zakázal pokračovat v průtazích v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 29 A 5/2013 a přikázal, aby o věci neprodleně rozhodl, Ústavní soud ústavní stížnost shledal rovněž zjevně neopodstatněnou.
25. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání již s ohledem na výsledky řízení.
26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu