ECLI:CZ:US:2016:2.US.1232.16.1
sp. zn. II. ÚS 1232/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kovaříka, zastoupeného Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 1. 2016, č. j. 4 Nt 502/2016-10, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubicích ze dne 19. 2. 2016, č. j. 14 To 48/2016-41, za účasti Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, na základě nichž byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu.
2. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin zasahování do nezávislosti soudu podle ustanovení §335 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle ustanovení §107 odst. 1 trestního zákoníku formou účastenství podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle ustanovení §361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku.
3. Ve shora označeném rozhodnutí dospěl okresní soud k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestné činnosti dosud zvolené právní kvalifikace a jsou zřejmé důvody k podezření, že je spáchal stěžovatel. Zároveň soud shledal důvody vazby dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, neboť je dána opodstatněná obava, že by stěžovatele působil na doposud nevyslechnuté svědky nebo osoby, jimž se nepodařilo doručit usnesení o zahájení trestního stíhání, a které nelze bez odkladu zadržet. Nadto soud přihlédl ke způsobu páchání předmětné trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny, kdy bylo zjištěno a zdokladováno, že se stěžovatel již dříve aktivně podílel na nezákonném nátlakovém působení na soudkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dále soud shledal též důvody vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, protože byla dána důvodná obava, že stěžovatel - bude-li propuštěn na svobodu - bude nejen působit na dosud nevyslechnuté svědky, s nimiž byl před zadržením v kontaktu, ale bude i nadále nezákonným způsobem ovlivňovat průběh dosud neskončeného insolvenčního řízení jako právní zástupce dlužníka. Vzhledem k činnosti celé zločinecké organizované skupiny, vysoké promyšlenosti a konspirativnosti celého jednání a zejména s přihlédnutím k naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu soud uzavřel, že v projednávané věci nelze nahradit vazbu žádným jiným opatřením.
4. Ke stížnosti stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že doposud opatřené důkazy odůvodňují podezření, že došlo ke skutkům, pro něž bylo trestní stíhání zahájeno, a že existuje důvodné podezření, že se jich dopustil stěžovatel. K důvodům koluzní vazby soud uvedl, že šetřená trestná činnost se vyznačuje svojí rozsáhlostí a sofistikovaností, jejíž rozkrytí trvalo dlouhou dobu, a je tudíž logické, že v krátké 48-hodinové lhůtě pro zadržení není v silách orgánů činných v trestním řízení vyslechnout všechny svědky. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že s ohledem na charakter a rozsah inkriminované trestné činnosti a vysoký počet stíhaných osob jsou tyto svědecké výpovědi časově náročné. Jestliže byl stěžovatel po dlouhou dobu součástí koordinované a fungující skupiny, jež páchala předmětnou trestnou činnost, shledal soud odůvodněnou obavu, že by v případě jeho ponechání na svobodě působil na další svědky, které bude třeba vyslechnout. Naopak krajský soud neshledal důvody útěkové vazby, a proto v této části stížnosti stěžovatele vyhověl. V postupu okresního soudu pak krajský soud neshledal žádné procesní pochybení, kdy navíc vytkl, že v průběhu vazebního zasedání nebyly ze strany stěžovatele vzneseny žádné námitky proti způsobu protokolace či průběhu vazebního zasedání. Stěžovatel byl dostatečně seznámen s podstatou věci, věděl, pro co je stíhán, a znal i důvody trestního stíhání, a rovněž tak byl obeznámen s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 3 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Stěžovatel namítá, že v rámci vazebního zasedání soudkyně ani přítomný státní zástupce nepřednesli návrh na vzetí stěžovatele do vazby, jak ukládá ustanovení §73g odst. 1 trestního řádu, a obsah tohoto návrhu (obsahující zřejmě důvody pro navrhované omezení osobní svobody) nebyl stěžovateli jakkoli sdělen. Nadto v rámci vazebního zasedání nebyly provedeny žádné důkazy ke skutečnostem a tvrzením uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, se kterými je spojováno podezření ze spáchání konkrétních trestných činů ze strany stěžovatele, ačkoli tomu prý nic nebránilo. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že soud prvního stupně v rámci svého rozhodnutí pouze formálně a nekriticky přezkoumal argumentaci uplatněnou státním zástupcem a převzal ji jako vlastní a tímto způsobem dospěl ke svému rozhodnutí, aniž by jakkoli zkoumal zákonnost získání důkazních prostředků, o které následně opřel své rozhodnutí, a ani neposkytl příležitost stěžovateli a jeho obhájci k jejich zpochybnění. Obdobně soud II. stupně pouze formálně přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně. Zde především stěžovatel namítá, že jeho námitky směřující proti průběhu řízení u okresního soudu byly formalisticky odmítnuty z toho důvodu, že neuplatnil žádné námitky k protokolu o jednání, aniž by však soud přihlédl ke skutečnosti, že tyto své námitky uplatnil v rámci podané stížnosti. Porušení svých práv pak stěžovatel spatřuje také v tom, že rozhodnutí obou stupňů zcela postrádají úvahu o důvodech koluzní vazby a jsou tedy v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelná.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
9. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
10. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
11. Z hlediska konkrétních stěžovatelových námitek se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda v průběhu vazebního řízení nebyla porušena stěžovatelova práva na účinnou obhajobu.
12. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Účelem vazebního zasedání s účastí obviněného je umožnit mu, aby se vyjádřil k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, nikoliv zajištění jeho účasti při "provádění důkazů" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 297/12 ze dne 14. 6. 2012; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, v rámci vazebního zasedání se neprovádí dokazování, na základě kterého má být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5 trestního řádu), neboť smyslem vazebního zasedání nepochybně není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení (usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 ze dne 17. 9. 2012). V případě vzetí do vazby to ostatně ani není možné s ohledem na běh čtyřiadvacetihodinové lhůty.
13. Z výše uvedeného tedy judikatura Ústavního soudu dovodila dva závěry [viz nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Zaprvé, standardem pro shledání tzv. důvodného podezření je existence konkrétní skutečnosti, která vyvolává obavu, že může nastat jedna nebo více ze situací označených jako vazební důvody (útěk nebo skrývání se, koluze anebo opakování či dokončení trestné činnosti), nikoli existence skutečnosti prokázané bez důvodných pochybností. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu je, jak již bylo řečeno, především věcí obecných soudů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004, N 74/33 SbNU 229; nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007, N 95/45 SbNU 353; a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007). Zadruhé, existenci důvodného podezření může soud ve vazebním zasedání vyvodit ze skutečností, které plynou nejenom z "procesních" důkazů, ale také z dalších podkladů obsažených v trestním spise (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 297/12 ze dne 14. 6. 2012).
14. Ustanovení o dokazování ve vazebním řízení (§2 odst. 12 a §73g odst. 3 trestního řádu) je tudíž z ústavněprávního hlediska nutno vykládat tak, že soud musí při slyšení stran a provádění dalšího šetření nebo provádění důkazů dodržovat zásady spravedlivého procesu a poskytnout obhajobě prostor pro účinnou realizaci práva na obhajobu. Ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného je tak nevyhnutelné přísně dodržovat pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a s ohledem na vazební řízení zejména povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se k důvodnosti vazby a ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s rozhodnutím o vazbě (srov. obdobně §91 až §95 trestního řádu).
15. Pokud Ústavní soud hodnotil, zda v případě stěžovatele byly dodrženy shora uvedené zásady vazebního řízení, dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem do základních práv stěžovatele nezasáhly. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy se ve svých rozhodnutích velmi obšírně zabývaly tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, zda má znaky uvedeného trestného činu a zda jsou zřejmé důvody podezření, že jej spáchal stěžovatel. Důvody, pro které byl stěžovatel obviněn z výše uvedených trestných činů a pro něž byl též vzat do vazby, soudy dostatečně předestřely a Ústavní soud tak musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v průběhu vazebního zasedání nebyl seznámen s podstatou věci a nebylo provedeno dostatečné dokazování. Zde Ústavní soud připomíná, že účelem vazebního zasedání není provádět vyčerpávající dokazování skutečností zakládajících vinu obviněného z trestného činu, nýbrž dostatečně posoudit důvody pro vzetí obviněného do vazby. A této povinnosti obecné soudy ve věci stěžovatele dostály, neboť přesvědčivě uvedly, jaké dosud zjištěné skutečnosti naplňují důvody omezení osobní svobody stěžovatele.
16. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by byla v nyní posuzované věci porušena zásada kontradiktornosti vazebního řízení. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že tento princip je nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě, přičemž jeho význam se projevuje dvěma způsoby. Za prvé je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Z napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že v dotčeném vazebním řízení byl princip kontradiktornosti dodržen, neboť jak konstatoval již stížnostní soud (viz s. 13 napadeného rozhodnutí), tak v průběhu vazebního zasedání byl obviněný vyslechnut a stranám bylo umožněno předložit návrhy na doplnění dokazování, čehož však nevyužily. Stejně tak byl stěžovatelovi (resp. jeho obhájci) ihned po skončení vazebního zasedání předán protokol o jeho průběhu, aniž by proti němu byly ze strany stěžovatele či obhájce vzneseny jakékoli námitky. Za této situace musí Ústavní soud výhrady stěžovatele směřující proti průběhu vazebního řízení odmítnout, neboť soudy dostatečně přihlížely k jeho procesním právům, přičemž bylo na něm samotném, zda plně využije možností, které mu právní řád nabízí k obhajobě svých práv (například předložením návrhů na dokazování či vznesením námitek proti průběhu vazebního zasedání a obsahu o něm vyhotoveného protokolu). Jestliže jich však nevyužil, nemůže se svých práv dovolávat v řízení před Ústavním soudem, přičemž v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, který se s těmito námitkami stěžovatele již vypořádával.
17. Pokud stěžovatel namítá, že jeho schopnost vést účinnou obhajobu byla výrazně ztížena tím, že v době vazebního zasedání byl již značně vyčerpán předchozími úkony orgánů činných v trestním řízení, musí Ústavní soud připomenout, že soudy jsou v případech rozhodování o vazbě vázány striktními lhůtami, v nichž musí rozhodnout o omezení osobní svobody jednotlivce (viz čl. 8 Listiny), přičemž právě proto je nezbytné klást velký důraz na možnost stěžovatele zvolit si obhájce, který bude náležitě hájit jeho práva. Toho v nyní posuzovaném případě stěžovatel využil, přičemž jím zvolený obhájce byl vazebnímu stíhání přítomen, byl seznámen s podstatou projednávaného vazebního řízení a měl tedy možnost v plné míře přednést návrhy stran provedení dalších důkazů či mohl zpochybnit průběh vazebního zasedání.
18. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda v případě stěžovatele byly dány konkrétní důvody omezení osobní svobody. K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve konstatoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 8. 1998 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 371/2000 ze dne 6. 9. 2000 (N 131/19 SbNU 205)]. Této podmínce obecné soudy ve věci stěžovatele dostály, neboť jednoznačně uvedly, v jakém směru by mohl stěžovatel působit na dosud nevyslechnuté svědky a mařit tak průběh trestního řízení (viz s. 6 rozhodnutí okresního soudu a s. 11-12 rozhodnutí krajského soudu), přičemž přiléhavě přihlédly též k charakteru posuzované trestné činnosti. Obecné soudy tedy formulovaly konkrétní důvody, které je vedly k důvodnosti koluzní vazby, přičemž pokud je stěžovatel považuje za nedostatečně určité, tak tato abstraktnost vyplývá především z nemožnosti konkrétně popsat jednání, které může eventuálně nastat teprve v budoucnu.
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu