ECLI:CZ:US:2016:2.US.1523.16.1
sp. zn. II. ÚS 1523/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky S.F., zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 14, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, č.j. 37 Co 399/2015-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č.j. 121 Nc 6/2015-172, bylo ve výroku I. rozhodnuto, že nezletilý se svěřuje do péče stěžovatelky a otec je od 1. 3. 2015 povinen přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 5.500,-Kč. Dále byl otci vyčíslen dluh na výživném za období od 1. 3. 2015 do 30. 9. 2015 ve výši 17.000,-Kč. V tomto výroku byl také upraven styk otce s nezletilým, a to na každý lichý týden v kalendářním roce od pátku 15:30 hodin do neděle 20:00 hodin a každý sudý týden v kalendářním roce v úterý od 16:00 do 20:00 hodin a od čtvrtku 16:00 hodin do pátku 18:00 hodin. Současně byl také upraven styk otce se synem v období hlavních letních prázdnin po dobu čtyř týdnů, v době jarních prázdnin v každém sudém kalendářním roce a v období velikonočních a vánočních svátků. Výrokem II. byly stejným způsobem upraveny poměry nezletilého i na dobu po rozvodu manželství rodičů. Výrokem III. potom soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, č.j. 37 Co 399/2015-269, byl rozsudek Městského soudu v Brně ve výrocích I. a II. změněn tak, že nezletilý se na dobu od právní moci tohoto rozsudku i od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů svěřuje do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatelky se bude nacházet každý sudý týden v roce a v péči otce každý lichý týden v roce. Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 3.500,-Kč a matka měsíčně částkou 3.000,-Kč. Současně byl také upraven styk rodičů s nezletilým v období hlavních letních prázdnin, v době jarních prázdnin a v období velikonočních a vánočních svátků (výrok I.). V části výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně o výživném byl tento rozsudek změněn tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého M. měsíčně částkou 5.500,-Kč od 15. 2. 2015. Dále byla otci stanovena povinnost uhradit dlužné výživné za období od 15. 2. 2015 do 30. 4. 2016 v částce 7.054,-Kč (výrok II.). Výrokem III. potom soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelka má za to, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, jakož i právo dle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by účastníky řízení předem upozornil, že má na věc zásadně jiný právní názor než soud prvního stupně, přičemž současně také neumožnil navrhnout či provést další důkazy. Střídavou péči navíc soud nařídil u dítěte velmi nízkého věku (narozeného r. 2013), a to bez provedení znaleckého posudku a dle názoru stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. Tímto fakticky způsobil narušení vztahů mezi nezletilým a stěžovatelkou jako jeho primární vztahovou osobou, podle které opakované a déletrvající odloučení od matky může pro takto malé dítě znamenat jen těžko napravitelné hluboké emoční a citové zranění.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila také návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s ohledem na nízký věk nezletilého požádala také o přednostní projednání věci.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je přitom záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397)].
Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
V.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, č.j. 37 Co 399/2015-269, vyplývá, že rodiče nezletilého vedli společnou domácnost do 15. 2. 2015, kdy otec odešel a stěžovatelka s nezletilým zůstali bydlet ve společném rodinném domě. Stěžovatelce se dne X narodil další syn, k němuž otec úspěšně popřel otcovství. Stěžovatelka současně s návrhem na úpravu poměrů k nezletilému na dobu před a po rozvodu manželství podala také návrh na rozvod manželství, přičemž otec již ve svém vyjádření k návrhu matky navrhl svěření nezletilého do střídavé péče rodičů.
V řízení bylo opakovaně prováděno šetření opatrovníka, který zjistil, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, oba mají o nezletilého zájem a mají také vytvořeny vhodné podmínky pro zajištění péče o syna, mezi rodiči však přetrvávají určité komunikační problémy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádná překážka, která by bránila nastavení střídavé péče o nezletilého jak na dobu před, tak i na dobu po rozvodu manželství jeho rodičů. Konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, o syna projevují setrvale zájem a mají také vytvořeno vhodné zázemí pro zabezpečení péče o dítě tohoto věku. Doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie odvolací soud nepovažoval za nutné, neboť výchovná způsobilost rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Překážkou ve střídavé péči nemůže být dle přesvědčení odvolacího soudu ani věk dítěte, který nezletilému umožní adaptaci na tento režim, přičemž je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti. Rodiče navíc bydlí v jedné obci a ani vzdálenost míst jejich bydliště tak není překážkou pro realizaci střídavé péče. Pokud mezi rodiči v současné době panují určité komunikační problémy, jedná se dle názoru odvolacího soudu o důsledek manželského konfliktu a tyto problémy budou rodiče jistě schopni v zájmu dítěte překonat a postupem času odezní. Rodičovská dovolená stěžovatelky má pak pouze dočasný charakter a vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou lékaři, není dle odvolacího soudu důvod pochybovat, že v budoucnu bude i stěžovatelka pracovat ve stejné profesi jako otec, přičemž oba jistě přizpůsobí svoje pracovní zatížení potřebám péče o syna. I z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jevily výchovné předpoklady rodičů jako vyrovnané.
VI.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky stran překvapivosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně lze uvést, že z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739), nález sp. zn. I. ÚS 3844/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 92/69 SbNU 435) nebo nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)] vyplývá, že o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.
O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Lze poukázat především na skutečnost, že otec nezletilého se již v řízení před soudem prvního stupně vyjádřil k návrhu matky na úpravu styku s nezletilým tak, že navrhoval svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů v týdenních intervalech. Také poté co Městský soud v Brně rozhodl, že se nezletilý svěřuje do péče stěžovatelky, otec nezletilého v rámci odvolání vyjádřil svůj nesouhlas se svěřením nezletilého do péče stěžovatelky a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka přitom měla možnost na tento návrh reagovat a také na něj reagovala, když navrhla potvrzení prvostupňového rozsudku s drobnými úpravami spočívajícími v omezení styku otce s nezletilým, když tento považovala za nepřiměřeně dlouhý. Zjištění, který výchovný model je v nejlepším zájmu nezletilého, tak bylo předmětem posouzení jak před soudem prvního, tak i druhého stupně. Pokud odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, která je rovněž v zájmu nezletilého, nejedná se s ohledem na výše uvedené o skutečnost, jež by mohla založit závěr o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud stěžovatelka upozorňuje, že soud střídavou péči nařídil bez provedení znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Krajský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie nepovažuje za nutné, neboť výchovná způsobilost obou rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Svůj postup odvolací soud tedy odůvodnil a toto zdůvodnění koresponduje také s obsahem spisového materiálu. Lze uzavřít, že odvolací soud se procesního pochybení nedopustil a ani této námitce stěžovatelky tak není důvod přisvědčit. Ústavní soud vnímá argumentaci krajského soudu, který bez znaleckého zkoumání označil oba rodiče - lékaře za shodně způsobilé podílet se na střídavé péči v tomto konkrétním případě jako přijatelnou, přičemž soud přijatelně zdůvodnil i vhodnost střídavé péče u dítěte nízkého věku, který dle soudu umožní nezletilému adaptaci na tento režim, přičemž také konstatoval, že je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti.
Podstatná část argumentace obsažené v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že soud střídavou péči nařídil u dítěte nízkého věku, což je dle přesvědčení stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. V této rovině se však jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím obecného soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role mu nepřísluší.
Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že pouhý nízký věk nezletilého by neměl být sám o sobě důvodem pro automatické svěření dítěte do péče matky a vyloučení možnosti svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016].
Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.
VII.
Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti pak Ústavní soud vyhověl fakticky, když od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc byla s ohledem na svou povahu projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu